ÚS ČR: Právo na informácie vs. právo na autorskú ochranu

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu a rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Stěžovatelka neuspěla u Ministerstva zdravotnictví se svou žádostí podanou na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, kterou se domáhala poskytnutí právní analýzy týkající se právní odpovědnosti rodičů za újmu způsobenou dítěti v souvislosti s plánovaným domácím porodem. Následně se proti odmítnutí marně bránila žalobou ve správním soudnictví. Obecné soudy dospěly k závěru, že informaci nelze podat, protože by tím byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu autorského práva. Právní analýzu si ministerstvo totiž nechalo zpracovat od advokátní kanceláře a hradilo ji z veřejných prostředků, jde tedy o autorské dílo. Soudy zohlednily, že analýza byla zpracována na základě smlouvy o poskytování právních služeb, která neobsahuje licenční ujednání ve smyslu autorského zákona. Podle nich z toho vyplývá, že je ministerstvo oprávněno použít analýzu výhradně pro sebe a svou vnitřní potřebu a bylo by v rozporu se smyslem a účelem zákona, kdyby byla bez dalšího poskytnuta třetím osobám s prostým odkazem na jejich právo na informace. Stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem tvrdila, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jejího práva na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí správních soudů proto, že se nedostatečně zabývaly povahou požadované informace a tím, nakolik by její zpřístupnění znamenalo skutečné, materiální porušení autorských práv, a to případně i s ohledem na obsah právní analýzy. Soudy se nezabývaly charakterem konkrétního dokumentu ani obecnější úvahou, nakolik právní analýza vůbec může být kvalifikovaným předmětem autorského práva. Nezohlednily, že právní posouzení tohoto druhu může představovat detailní, vyčerpávající rozbor právní úpravy i relevantní judikatury s obsáhlými a jedinečnými úvahami autora, na druhou stranu však může jít pouze o stručné shrnutí použitelných ustanovení zákona s několika prostými úvahami k aplikaci na určitou typovou situaci. Nepozastavily se nad okolností, že právní analýzy a stanoviska advokáti pojmově vytvářejí nikoliv pro vlastní potřebu, ale právě pro jejich další užití při realizaci práv a povinností objednatele.

Ústavní soud zdůrazňuje, že je třeba garantovat široký přístup k informacím týkajícím se výkonu působnosti povinných subjektů, současně je nicméně nutné reagovat i na případy nepřiměřených požadavků či dokonce zneužití zákona k získání neoprávněné výhody, v krajním případě k protiprávnímu zásahu do práv jiných osob. Orgány veřejné moci musí k žádostem o informace tohoto druhu přistupovat individuálně.

Věc se vrací k Městskému soudu v Praze, který znovu přezkoumá zákonnost postupu správních orgánů při vyřízení žádosti o informace a otázku, zda jsou dány natolik závažné důvody pro ochranu autorského práva, aby byl případ posouzen jako výjimka z pravidla, že je třeba poskytnout veškeré požadované informace. Zváží povahu práva na informace v kontextu individuálních zájmů stěžovatelky i obecného zájmu na kontrole činnosti orgánů veřejné moci a bude-li to třeba, vypořádá se s kolizí práva na informace na straně jedné a ochrany práv k výsledkům tvůrčí činnosti na straně druhé, např. provedením testu proporcionality.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3208/16 je dostupný PDF zde (241 KB, PDF).

Autor: Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu
Zdroj: ÚS ČR
Ilustračné foto: najprávo.sk