Mediace aneb jak řešit konflikty

Označení tohoto článku je zároveň názvem publikace, která po dlouhou dobu byla na českém trhu považována za základní bibli mediace v českém jazyce. Kolektiv autorů pod vedením prof. Riskina zde popisuje základní přístup advokáta – mediátora k mimosoudnímu řešení sporů a vysvětluje podstatu a principy mediace. Mediace byla ještě donedávna v povědomí veřejnosti zaměňována s meditací, takže když poprvé zástupkyně Asociace mediátorů České republiky šla představit tuto službu do Senátu, byla dotazována, zda si účastníci mají přinést koberečky... Dnes už nikdo nepochybuje o významu slova mediace jako jednoho z alternativních způsobů řešení sporů. V souvislosti s uplynutím termínu pro povinnost České republiky implementovat Směrnici Evropského parlamentu a Rady (ES) 2008/52 z 21. května 2008, o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech do našeho právního řádu stoupá zájem o tuto problematiku i u odborné veřejnosti.

Význam slova mediace je odvozen z latinského slova „medium" – tzn. střed nebo též v přídavném jménu „medius" – prostřední. Jde o alternativní metodu řešení konfliktů, která využívá přítomnost prostředníka neboli mediátora. Podle ustálené teorie je mediátor odborník na efektivní vyjednávání, který napomáhá stranám konfliktu dospět k urovnání sporu a nalézt vzájemně přijatelné řešení dané situace. Podle aktuální verze návrhu zákona o mediaci se mediací rozumí: „postup při řešení konfliktu za účasti jednoho nebo více mediátorů, kteří podporují komunikaci mezi osobami na konfliktu zúčastněnými (dále jen „strana konfliktu") tak, aby jim pomohli dosáhnout smírného jejich konfliktu uzavřením mediační dohody."

Co je to konflikt? David Gruber ve své Zlaté knize komunikace uvádí, že konflikt nastává, když je něčeho dobrého málo nebo špatného hodně. Konflikt nastává, když je dobrého jen tolik, že úplné splnění potřeby jednoho vylučuje totéž u druhého. Když je špatného tolik, že žádný si to nechce vylízat sám a posílá tam místo sebe druhého. Synonymem slova konflikt je v tomto případě „střet" nebo „spor", tedy opak pohody, harmonie, souladu. Konflikt může být vnitřní – uvnitř jedince – anebo vnější – mezi dvěma či více lidmi/skupinami lidí.

V odborné literatuře je mediace definována jako neformální, avšak strukturovaný proces řešení konfliktů, kdy stranám pomáhá v řešení jejich situace a dosažení výsledné dohody nestranná třetí osoba – mediátor – odborník na efektivní vyjednávání, který je nezávislý a neutrální. Podporuje klienty v hledání společné smírné cesty a ve vytvoření vzájemně přijatelné dohody, která může být v určité formě právně závazná. Mediátor spor neposuzuje ani nerozhoduje o formě konečného ujednání. Ti, kdo rozhodují o výsledku sporu, jsou samotní účastníci mediačního procesu, kteří jsou aktivně zapojeni do procesu vyjednávání, hledání alternativ a vytváření výsledné dohody. Umožňuje klientům vyslechnout si v bezpečném prostředí postoj druhé strany, rozšířit probíraná témata a vyjasnit si celý problém podle vlastní potřeby. Dává příležitost soustředit se i na detailní otázky, které by v průběhu soudního jednání mohly být přehlédnuty. V případě nutnosti je možné přizvat ke konzultaci odborníky (právníky, znalce či jiné odborníky v oblasti ekonomie, stavebnictví, strojírenství apod. podle předmětu sporu).

Prof. Riskin ve své knize „Mediace aneb jak řešit konflikty" rozlišuje tyto základní prvky mediace:

a) Dobrovolnost – k účasti na procesu ani k přijetí dohody nelze nikoho nutit. Podmínkou úspěchu mediačního procesu je, že strany dobrovolně přistoupí k mediaci a spolupracují na vyřešení situace.

b) Rychlost – mediátor si ve svém kalendáři vždy najde čas tak, aby první jednání ve věci proběhlo většinou do jednoho týdne max. 14 dní. Z toho vyplývá, že spory lze řešit téměř okamžitě.

c) Nízké finanční náklady – strany ušetří za soudní poplatky a právní služby, o náklady podělí. Není vyloučena účast právníků na mediačním procesu, avšak mnozí mediátoři se domnívají, že bez přítomnosti advokáta za zády je proces přímého vyjednávání účastníky efektivnější. Tato otázka je ovšem diskutabilní, neboť přímá účast spolupracujícího advokáta v mediačním procesu může naopak být prevencí pozdějšího narušení pracně dosažené dohody díky požadavkům na precizní právní formulace při její kontrole advokátem, který nebyl přítomen.

d) Důvěrnost – k mediačnímu sezení jsou zváni pouze ti, jichž se spor bezprostředně týká a kteří mají právo v něm dělat rozhodnutí. Mediátor má povinnost mlčenlivosti a nikomu nesmí poskytovat jakékoli zprávy o průběhu mediačního procesu.

e) Vstřícnost – strany ustoupí od konfrontačního jednání a zaměří se na společné řešení konfliktu. Způsob průběhu jednání je pro strany příležitostí udržet si „dobré jméno" do budoucna a ponechat si otevřenou možnost spolupráce.

Výsledkem jednání před mediátorem je v ideálním případě jasně formulovaná, srozumitelná a prakticky uskutečnitelná dohoda, která je společně přijatelná pro všechny zúčastněné. Na její podobě se podílejí všichni účastníci. Dohoda se písemně zaznamenává, stvrzuje podpisy, a tak podle závazkového práva může nabývat charakteru právní smlouvy. Dohoda zahrnuje konkrétní postupy řešení, rozdělení zodpovědnosti, úkolů i sankce za nedodržení. Konečnou podobu dohody mohou jednotlivé strany sporu konzultovat se svými advokáty. Jestliže bude dohoda po té sepsána ve formě notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti, získávají účastníci i exekuční titul. Dohodu lze nechat schválit soudem – soudní smír dle § 99 nebo 67 o.s.ř., v řízení péče o nezletilé může soud schválit dohodu rodičů o úpravě práv a povinností k dítěti a o rozsahu vyživovacích povinností.

Výsledkem může být v krajním případě i konstatování účastníků: „Shodli jsme se na tom, že se nedohodneme" a v tom případě strany odstoupí od mediace a spor buď řeší v rámci soudního řízení, anebo jej neřeší vůbec.

Nejdůležitější je osobnost mediátora, který v rámci mediačního výcviku získá teoretické znalosti o tom, jak by měl v ideálním případě probíhat proces mediace, jaká úskalí na něho čekají v podobě různě sociálně či inteligenčně vyspělých účastníků s vyhraněnými postoji a názory na to, jak by měl být jejich spor vyřešen. Jedině praxe však může prověřit jeho schopnosti dovést tyto účastníky k přijatelnému řešení nepoškozujícímu zájmy třetích stran. Každý z mediátorů si během své praxe vytvoří vlastní osobitý styl umožňující naplnit účastníkům cíle mediace. Z těchto důvodů se připravovaný zákon postupy mediátora v rámci mediačního procesu nezabývá a ze shora uvedených důvodů ani zabývat nemůže. Každý konflikt je jedinečný předmětem sporu, zejména okolnostmi jeho vzniku a rozdílností účastníků do něj vstupujících, a přístup, který se osvědčí v jednom případě, se může úplně minout účinkem u druhých účastníků.

Mediátor je tedy školený odborník (právník, psycholog, sociální pracovník apod.) se specifickými dovednostmi a zkušenostmi, které využívá k usnadnění komunikace mezi spornými stranami k efektivnímu vedení a strukturování procesu jednání. Usiluje o to, aby jednání bylo pro všechny účastníky přehledné, užitečné a také příjemné. Dbá na vyvážené rozdělení komunikačního prostoru, aby každá ze stran měla možnost se k dané problematice vyjádřit a získala ke svému rozhodnutí tolik informací, kolik jich potřebuje. Podporuje strany při zvažování jednotlivých variant řešení a tvorbě dohody přijatelné pro všechny. Nezasahuje do rozhodování a výběru řešení účastníků. Usnadňuje proces jednání mezi stranami prostřednictvím technik aktivního naslouchání. Není posuzovatelem ani kritikem, neradí, nesoudí ani nehledá viníka. Mediátor nemá na rozdíl od soudce či rozhodce autoritu k tomu, aby prosadil jím navržené řešení. Některé mediační styly naopak zapovídají, aby mediátor vyjadřoval nějaká doporučení vůči účastníkům.

Mediace rozvodových sporů bývá směšována s psychologickým poradenstvím či psychoterapií. Mnozí mediátoři při své práci užívají techniky běžné v poradenství či terapii a mediace tak mívá často i psychoterapeutický efekt. Mediace se ovšem od poradenství a terapie zásadně liší svými cíly i dalšími aspekty celého procesu. Psycholožka Joan Kellyová napsala o soukromé mediaci rozvodových sporů:

„... proces mediace se zaměřuje výslovně na řešení problémů, především na konkrétní, vnější informace, splnitelné potřeby a na vztah bývalých partnerů, který se utváří ve spojitosti s průběhem rozvodu a situací po něm. Psychoterapie se oproti tomu nejčastěji zabývá naléhavými vnitřními a duševními problémy, emocionálními potřebami a vztahem mezi emocionálními potřebami člověka a kvalitou jeho partnerského vztahu.... I když výsledkem mediace mohou být psychologické změny, mediační proces samotný nespočívá ve zkoumání či interpretaci hluboce prožívaných emocionálních problémů a reakcí..."

Mediace zpravidla představuje menší otřes než soudní spor. Znesvářené strany mají větší možnost navázat přímý kontakt. Hlavním přínosem mediace je skutečnost, že dokáže orientovat znesvářené strany opět navzájem na sebe, a to nikoli tím, že by jim vnucovala nějaká pravidla, ale tím, že jim dopomůže nalézt společný náhled na jejich vzájemný vztah. To má potom za následek přehodnocení postojů a nálad či pocitů, kterými je veden přístup jednoho ke druhému. Mnoho lidí na mediaci nepřistoupí, protože si nepřejí dostat se do neformálního, přímého kontaktu s druhým.

V průběhu mediačního výcviku se budoucí mediátor seznamuje s jednotlivými metodami jednání s klienty. Mediátor má při první schůzce za úkol zejména získat informace a nastolit atmosféru vzájemné důvěry. K tomu mu slouží empatické porozumění a umění naslouchat, při kterém se snaží porozumět, avšak neposuzovat slyšené. To by mělo motivovat klienta k tomu, aby více hovořil. Důležité jsou také pasivní techniky: výraz tváře a pozice těla, nespecifická přitakání – aha, mhm... Otázky s otevřeným koncem typu: „Mohl byste mi říct o tom něco víc?"

Podstatnou součástí mediačního výcviku je nácvik metod aktivního naslouchání: Mediátor parafrázuje (aniž by hodnotil) to, co slyšel, tzn. jinými slovy zopakuje jak obsah sdělení, tak i vyjadřuje pocity, o nichž si myslí, že je mluvčí prožívá. Aktivní naslouchání může napomoci upevnit vzájemnou důvěru a zvýšit tok i šíři informací – pomáhá ostatním účastníkům schůzky porozumět tomu, jak se mluvčí na věci dívá a jak se při tom cítí. Při parafrázi je důležitá závěrečná utvrzující otázka typu: „je to tak?" „porozuměl jsem tomu správně?" přes kterou si mediátor ověřuje, že skutečně situaci správně pochopil a předchází tak vzniku dalších nedorozumění mezi účastníky.

Další metodou je, že se mediátor chová tak, jako by automaticky očekával, že mu klient informaci sdělí: „Čeho se nejvíce obáváte (nebo v co nejvíce doufáte) ve vašem dalším vztahu s X?"Mediátor nesmí zapomínat na ocenění každého dosaženého pokroku „tohle nám velice pomůže" nebo alespoň snahy o nalezení řešení. Zásada zní: „chvalte všude tam, kde můžete". Není třeba se bát i mlčení... většina lidí pocítí potřebu promluvit, aby se vyhnuli nepříjemnému tichu.

Užitečné je i shrnutí (mluvili jsme o A), B), C) a to Vás rozzlobilo, je to tak?) pokud chceme pokročit k dalšímu tématu. Pokud se jednání dostane do slepé uličky, může být užitečné připomínat důvody, proč se klient rozhodl využít služeb mediátora... „Rozhodl jste se podstoupit mediaci, protože jste doufal v to, že se vám povede najít řešení, které by bylo lepší než rozhodnutí soudu. Pokud ovšem nebudete ochoten mluvit o tom, co skutečně potřebujete, jen těžko se vám podaří takové řešení najít." (vhodnější pro schůzky mezi čtyřma očima). Mediátor musí vždy dbát na to, aby posiloval klientovu sebedůvěru a snažil se mu dát najevo, že mu chce pomoci... „v určitých fázích procesu mediace se z mediátora musí stát žák, který se chce od klientů poučit."

Samotný proces mediace je rozdělen do několika na sebe navazujících a někdy i vzájemně se prolínajících fázích, v jejichž průběhu se mění i role mediátora. Nejprve musí přesvědčit účastníky, aby se rozhodli hovořit. Pomáhá jim, aby porozuměli procesu mediace a vytváří atmosféru pro vyjednávání. Často v počáteční fázi je to mediátor, kdo předává vzkazy mezi účastníky, když ještě nejsou schopni spolu hovořit napřímo, v krajním případě nejsou schopni setrvat delší dobu v jedné místnosti. Mediátor pomáhá účastníkům dohodnout se, o čem se bude hovořit, resp. určuje, o čem se bude hovořit a v jakém pořadí. Udržuje strukturu hovoru a dbá na dodržování pravidel jednání, která pomáhá na počátku účastníkům stanovit. Vyjasňuje nedorozumění mezi účastníky. Identifikuje problémy a pomáhá účastníkům jim vzájemně porozumět. Úlohou mediátora je i odstraňovat nerealistické očekávání určitých výsledků, které z objektivních hledisek pro dané účastníky nejsou realizovatelné. V průběhu procesu pak pomáhá předávat účastníkům vzájemné návrhy tzn. „překládat názory či nabídky jednoho z účastníků do takové formy, která by byla srozumitelná a přijatelná pro ostatní". V závěrečné fázi pak pomáhá účastníkům vypracovat jejich návrhy. Po celou dobu pomáhá účastníkům vyjednávat a rozšiřovat okruh zdrojů.

Diskutabilní je otázka jednotlivých přístupů v rámci mediace, tj. zda mediátor může navrhovat řešení či přesvědčovat účastníky, aby přijali určité rozhodnutí. Klíčem je odpověď na otázku: „Má být mediátor morálně či právně zodpovědný za obsah dohody, které se snaží účastníci dosáhnout?" Profesor Riskin odpovídá: „Ve většině situací by se mediátor měl snažit zůstat neutrální, co se týče konkrétních výsledků a nestranný k oběma stranám účastným sporu.... Mediátor by se měl snažit pomoci účastníkům dosáhnout řešení, které je pro ně nejlepším dosažitelným, tj. takového řešení, které poslouží jejich zájmům, nepřekročí společenské normy a nepoškodí práva třetích stran, jichž se konflikt týká." Podle způsobu, kterým mediátor provází klienty procesem, rozlišuje prof. Riskin mezi dirigentem, který pomáhá účastníkům sporu postupně zmenšovat rozdíly v názorech na důležité problémy tak dlouho, dokud nedojde k dohodě a stavitelem, jež se snaží formulovat, co účastníci sporu chtějí či potřebují a potom sestaví návrh řešení, které tyto potřeby splňuje a přesvědčuje účastníky, aby jeho návrh přijali.

Právě různé možné přístupy v chápání úlohy mediátora vede v České republice k názorovým neshodám o tom, jak by měla vypadat zákonná úprava mediace. Psychologové vidí hlavní význam v odkrytí příčin problémů, skutečných potřeb a zájmů hluboko schovaných za pozicemi, které pomohou klientům pochopit druhou stranu a dospět k odpuštění a smíření. Práce s emocemi je jejich každodenním chlebem a v mediaci se nebudou bát jít do hloubky problémů spočívajících v hluboké minulosti. Sociální pracovníci se soustředí na aktuální sociální situaci klienta a pomocí zvyšování jeho kompetencí při rozhodování o svém dalším životě povedou klienty k tomu, aby se přeorientovali od minulosti k reálnému pohledu na současnost a sami si našli řešení pro budoucnost. Právníci naopak budou akcentovat právní stránku problému a budou pomáhat hledat řešení, která se nejvíce blíží požadavkům platného práva. Právě orientace na řešení ovlivňuje jejich způsob uvažování o tom, kdo a za jakých podmínek by měl vykonávat funkci mediátora. Právnické vzdělání považují za nejlepší předpoklad pro sepis dohody, kterou soud pak ochotně schválí ve formě soudního smíru.

Zajímavý postřeh jsem zaznamenala na semináři PhDr. Lenky Holé, Ph.D. autorky právě vyšlé publikace nakladatelství Grada „Mediace v teorii a praxi", když představovala podstatu mediace soudkyním opatrovnických soudů na Justiční akademii v Praze. Dle jejího tvrzení průzkumy ukázaly, že dotázaní účastníci úspěšně ukončených mediací nepovažovali za nejpodstatnější výsledek mediace, ale právě její průběh. Cílem mediace není tedy jen dospět k nějakému konkrétnímu řešení právě aktuálního problému, ale narovnat vztahy mezi účastníky tak, aby byli schopni a ochotni sami hledat cesty k dalšímu porozumění. Často jsou účastníky mediace lidé, kteří spolu již několik let nekomunikují buď vůbec, nebo jen s velkými obtížemi.

Jaká by tedy měla být úloha advokáta v mediačním procesu? V české kotlině klienti zpravidla očekávají, že předají advokátovi svůj problém a ten jej za ně vyřeší bez jejich výrazného přičinění. Tito klienti obvykle nejsou ochotni převzít odpovědnost za svá vlastní rozhodnutí a spoléhají se na rozhodnutí autority (rozhodce, soudce). Pokud však klient má potenciál k dohodě a druhá straně je ochotna spolupracovat, pak si lze představit situaci, kdy advokát zapomene na svoji roli „zástupce jedné strany" a postaví se do role neutrálního mediátora uprostřed rozhádaných stran. Jestliže jsou však vztahy mezi spornými stranami silně narušené nebo jejich postavení z hlediska finančního či vztahového nevyvážené (jedna strana má výrazně slabší pozici a není schopna bez pomoci obhájit své stanovisko) pak je úloha neutrálního prostředníka velmi obtížná. Mnozí v takovém případě rezignují na pokus o smírné řešení a hledají ochranu svých zájmů v soudním řízení a pak často bývají zklamaní z jeho průběhu či výsledku.

Existují však i jiné cesty. Jestliže s tím oba klienti souhlasí, lze pro řešení konfliktu využít příbuzný proces vycházejí z mediace, a to týmový přístup k řešení sporů pomocí spolupracujících odborníků (collaborative law/practice, volně přeloženo jako „právo spolupráce"). Každý klient je zastoupen svým advokátem, který na straně jedné neztrácí roli advokáta, jako zástupce klienta avšak obdobně jako mediátor v mediaci při společném jednání vede klienty se svým „kolegou" k nalezení společného řešení nepozičním způsobem. Na pomoc si do procesu mohou přizvat další odborníky – psychology, kouče, sociální pracovníky, dětské či finanční specialisty, kteří jim ve vzájemné spolupráci pomohou projít procesem řešení konfliktu. Pro mnohého advokáta tak může být příjemnější zůstat ve své roli advokáta než se stavět do neutrální polohy uprostřed. Ze své pozice se však rád bude společně se svým klientem aktivně účastnit mediačního procesu vedeného zkušeným mediátorem v roli spolupracujícího advokáta, který pomůže vyjednat to nejlepší řešení a vypracuje závěrečnou dohodu v souladu s platným právem. Praxe ukazuje, že zejména při řešení konfliktů vyplývajících z rodinných vztahů je týmová spolupráce advokáta a psychologa/kouče tím nejlepším, co lze klientovi při řešení jeho problému nabídnout. Zatímco v České republice bolestivě procházíme procesem přijetí zákona o mediaci, ve světě je klasické pojetí neutrálního mediátora pomalu nahrazováno interdisciplinárním přístupem a řešením konfliktů ve vzájemné spolupráci spolupracujících odborníků. Uniform collaborative law act je v současné době aplikován již v 6 státech USA a další zákonná úprava je projednávána. Základy práva spolupráce v Evropě najdeme ve Francii a je o ní živě diskutováno v Itálii. I bez zákonné úpravy je však možné se i v České republice vzdělávat v metodě práva spolupráce a její prvky aplikovat do praxe již nyní.

JUDr. Eva Vaňková
Rokycanova ul. čp. 114,
Litomyšlské Předměstí
566 01 Vysoké Mýto

mobil: 723 810 825
e-mail: eva.vankova@akvankova.cz
www.akvankova.cz