Piatok, 29. marec 2024 | meniny má Miroslav , zajtra Vieroslava
Predplatné
Piatok, 29. marec 2024 | meniny má Miroslav , zajtra Vieroslava
TlačPoštaZväčšiZmenši

ÚS ČR: Veľká vzdialenosť nemôže byť jediným dôvodom pre vylúčenie striedavej starostlivosti o dieťa

najpravo.sk • 8.4. 2020, 16:23

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jím byla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu a na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů, styku a určení místa obvyklého bydliště stěžovatelova nezletilého syna (nar. v srpnu 2015). Nezletilý byl nejprve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 svěřen do střídavé péče obou rodičů s tím, že místem obvyklého bydliště nezletilého je Praha. K odvolání stěžovatele i matky nezletilého ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který svěřil nezletilého do výchovy matce, upravil jeho styk se stěžovatelem (sedm dní jednorázově v měsíci) a určil, že obvyklým bydlištěm nezletilého je Krefeld (SRN). Městský soud zohlednil, že matka nezletilého nechce žít v České republice a chce se vrátit do své vlasti, kde má práci, byt, rodinu a přátele. Uvedl, že „rozhodně nemůže být v nejlepším zájmu dítěte, aby tak malé dítě bylo po týdnu „střídáno“ a převáženo od jednoho rodiče ke druhému. Taková úprava by nezletilému přinesla ztrátu dosavadního zázemí a nestálost výchovného prostředí.“ Stěžovatel se závěry městského soudu nesouhlasí, a proto se obrátil na Ústavní soud.

Ústavní soud označil za klíčový aspekt projednávaného případu posouzení výchovných poměrů nezletilého. Rozhodnutí o bydlišti, coby významné záležitosti dítěte, na níž se rodiče nedokážou shodnout ve smyslu ustanovení § 877 občanského zákoníku, má s přihlédnutím k okolnostem tohoto případu přímou souvislost s celkovými výchovnými poměry nezletilého, jelikož otázka bydliště je pro dítě zásadní z hlediska vytváření pocitu domova. Ústavní soud tedy posuzoval, zda městský soud, jenž nezletilého svěřil do výlučné péče matky, respektoval závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházel z principu, že „svěření dětí do střídavé péče je pravidlem, nikoliv výjimkou“, resp. zda dostatečně odůvodnil, že nyní nastala okolnost, která tento princip vylučuje.

Obecně platí, že lze uvažovat o nesvěření dítěte do střídavé péče za předpokladu, že rodiče, jež (jako nyní) naplňují potřebná kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe. Z aktuální judikatury zdejšího soudu však současně vyplývá, že „uvedené kritérium [velmi velké vzdálenosti] nemůže být jediným důvodem [vylučujícím vhodnost střídavé péče], aniž by byl blíže zkoumán dopad častého stěhování (cestování) na vývoj nezletilého“ [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, bod 24, nebo nález sp. zn. II. ÚS 169/16 ze dne 24. 6. 2016]. Samotné toto hledisko tedy není důvodem, který by a priori vylučoval vhodnost střídavé výchovy nezletilého dítěte. Při posuzování kritéria "velmi velké vzdálenosti" je třeba přihlédnout k dalším okolnostem každého konkrétního případu, zejména pak k tomu, zda dítě není převozem a pobytem ve zcela odlišném prostředí příliš fyzicky či psychicky zatěžováno a zda je v možnostech rodičů ve stanoveném intervalu tuto vzdálenost překonávat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014].

Jak se ovšem podává z obsahu napadeného rozhodnutí, městský soud dopad cestování a stěhování na nezletilého vedlejšího účastníka a celkový kontext případu blíže nezkoumal a omezil se jen na lakonické konstatování, že vzdálenost mezi Prahou a Krefeldem je 600 km, a tudíž nemůže být v nejlepším zájmu nezletilého, aby byl v tak nízkém věku převážen po týdnu od jednoho rodiče ke druhému. Klíčový závěr, že cestování a stěhování (a tedy i střídavá péče) není v zájmu nezletilého, však s ohledem na judikaturu zdejšího soudu nemůže být založen na pouhém tvrzení zohledňujícím výhradně vzdálenost mezi bydlišti rodičů, ale musí být přesvědčivě odůvodněn, což ovšem znamená a předpokládá, že v soudním řízení je v odpovídajícím rozsahu provedeno dokazování, resp. jsou doplněna skutková zjištění ohledně dopadů cestování a stěhování na vývoj nezletilého. V tomto kontextu je rovněž korektní dodat, že stěžovatel nenavrhoval „přeshraniční“ převážení nezletilého v rámci střídavé péče po týdnu, neboť vycházel z toho, že oba rodiče budou žít v Praze a toto převážení proto vůbec nebude zapotřebí.

Městský soud sice označil odůvodnění rozsudku obvodního soudu za pečlivé a velmi podrobné a provedené dokazování za dostačující, avšak dospěl ke zcela odlišným závěrům, které však dostatečně neodůvodnil. Vůbec se totiž nevyjádřil např. k protiprávnímu přemístění nezletilého na konci roku 2017 do Spolkové republiky Německo jeho matkou, které pouze konstatoval s poukazem na to, že matka nechce žít v České republice a chce se vrátit do Německa. Nezabýval se rovněž celkovým postojem matky k nastalé situaci (úmyslně si např. v ČR nehledala pracovní uplatnění) a ani tím, že nezletilý v Praze nenavštěvoval předškolní zařízení pouze z důvodu, že se jeho matka snažila, aby si zde nevytvořil větší zázemí, byť se oba rodiče rozhodli, že budou nezletilého vychovávat v Praze a že bude navštěvovat česko – německou mateřskou školu. Všechny tyto aspekty zůstaly v napadeném rozsudku – na rozdíl od rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 - zcela opomenuty. Ve svém důsledku pak městský soud nastolil situaci, kdy byl nezletilý svěřen do péče matky, byť to byla právě ona, kdo nerespektoval původní dohody obou rodičů. Nepřesvědčivým se jeví rovněž ničím nepodložený poukaz na ztrátu dosavadního zázemí a nestálost výchovného prostředí, jímž městský soud doplnil odůvodnění odmítnutí střídavé péče, byť nezletilý měl své zázemí rovněž v Praze, a to navzdory zmíněným protichůdným snahám vedlejší účastnice řízení.

Ústavní soud nepřehlédl ani vnitřní rozpornost rozhodnutí městského soudu, který dospěl k závěru, že velká vzdálenost bydlišť rodičů sice vylučuje střídavou péči, současně však nastavil harmonogram styku nezletilého a stěžovatele takovým způsobem, který předpokládá, že nezletilý bude pravidelně jednou měsíčně (po třech týdnech u matky) cestovat z Krefeldu do Prahy a následně (po jednom týdnu u stěžovatele) zpět. Z tohoto pohledu by přitom nebyl rozdíl, pokud by nezletilý absolvoval stejnou cestu v režimu střídavé péče např. po 14 dnech. Stále by totiž platilo, že cestu z Krefeldu do Prahy a zpět podnikne v horizontu jednoho měsíce.  

Věc se vrací k Městskému soudu v Praze, který bude muset posoudit, jaké dopady má na nezletilého cestování a stěhování se od jednoho rodiče k druhému, kteréžto zjištění je zcela klíčové pro rozhodnutí, zda je zde dána okolnost vylučující presumpci ve prospěch střídavé péče. Ústavní soud závěrem zdůrazňuje, že tímto nálezem nevyjadřuje názor, do čí výchovy by měl být nezletilý svěřen, tedy zda do výlučné péče matky, otce či do střídavé péče (ať už symetrické či asymetrické). Vyloučit nelze dokonce ani takovou úpravu poměrů (péče a styku), v rámci které by nezletilý necestoval vůbec. Zodpovědět tuto otázku je úkolem městského soudu

K výroku a odůvodnění nálezu uplatnil odlišné stanovisko soudce Radovan Suchánek.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 149/20 vyhlášený dne 6. dubna 2020 v 9:00 hod. naleznete PDF zde (460 KB, PDF).

Autorka: Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu
Zdroj: usoud.cz
Ilustračné foto: najprávo.sk

Ohodnoťte článok
Hlasovalo: 931

Nový príspevok

PoUtStŠtPiSoNe
: