Dôvody pre obmedzenie alebo zákaz styku rodičia s dieťaťom

Po rozpade rodiny s maloletými deťmi nielen etika príbuzenských vzťahov, ale aj zákon zaväzuje deti k povinnosti svojich rodičov ctiť a rešpektovať, kým rodičovská zodpovednosť (za riadnu výchovu detí) je prikázaná obom rodičom; preto takisto, pokiaľ nie sú zistené také skutočnosti, ktoré by viedli k pozastaveniu výkonu rodičovskej zodpovednosti, nie je – ani pri plnom rešpektovaní práv samých maloletých – zákonného, o to menej ústavného právneho dôvodu na to, aby rodičovi, v ktorého priamej starostlivosti maloleté dieťa nie je, bol styk s ním zakázaný, resp. neprimerane obmedzený.

(nález Ústavného súdu ČR z 24. septembra 1998, sp. zn. III. ÚS 125/98)

Z odôvodnenia:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2,

§ 72 odst. 1 písm. a), 2 a 4 zákona], napadli nezletilí stěžovatelé pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 1997 (ve věci 26 Co 294/97, 26 Co 295/97) a tvrdili, že označený obecný soud jako orgán veřejné moci tímto pravomocným rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že tento soud jako soud odvolací při projednávání odvolání jejich matky do rozhodnutí soudu nižšího stupně - přes učiněný návrh - je ve věci nevyslechl a nadto (úpravou styku otce jako rozvedeného manžela jejich matky s nimi) jim uložil za povinnost něco "co jim zákon neukládá", neboť jejich otec sice "má právo se s nimi stýkat", to však jen potud "pokud ony sami chtějí". S odkazem též na Úmluvu o právech dítěte (čl. 3 odst. 1 a čl. 12) proto navrhli, aby Ústavní soud již dříve zmíněné rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil.