Po rozpade rodiny s maloletými deťmi nielen etika príbuzenských vzťahov, ale aj zákon zaväzuje deti k povinnosti svojich rodičov ctiť a rešpektovať, kým rodičovská zodpovednosť (za riadnu výchovu detí) je prikázaná obom rodičom; preto takisto, pokiaľ nie sú zistené také skutočnosti, ktoré by viedli k pozastaveniu výkonu rodičovskej zodpovednosti, nie je – ani pri plnom rešpektovaní práv samých maloletých – zákonného, o to menej ústavného právneho dôvodu na to, aby rodičovi, v ktorého priamej starostlivosti maloleté dieťa nie je, bol styk s ním zakázaný, resp. neprimerane obmedzený.

(nález Ústavného súdu ČR z 24. septembra 1998, sp. zn. III. ÚS 125/98)

Z odôvodnenia:

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2,

§ 72 odst. 1 písm. a), 2 a 4 zákona], napadli nezletilí stěžovatelé pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. prosince 1997 (ve věci 26 Co 294/97, 26 Co 295/97) a tvrdili, že označený obecný soud jako orgán veřejné moci tímto pravomocným rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že tento soud jako soud odvolací při projednávání odvolání jejich matky do rozhodnutí soudu nižšího stupně - přes učiněný návrh - je ve věci nevyslechl a nadto (úpravou styku otce jako rozvedeného manžela jejich matky s nimi) jim uložil za povinnost něco "co jim zákon neukládá", neboť jejich otec sice "má právo se s nimi stýkat", to však jen potud "pokud ony sami chtějí". S odkazem též na Úmluvu o právech dítěte (čl. 3 odst. 1 a čl. 12) proto navrhli, aby Ústavní soud již dříve zmíněné rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil.

Ústavní soud, přihlédnuv nejdříve k věku nezletilých stěžovatelů (12 a 11 let) a zejména k jejich současné rozumové úrovni tak, jak se podává ze stavu dokazování před obecnými soudy, dospěl k závěru, že v rozsahu projednávané materie lze mít za to, že oba nezletilí stěžovatelé mají způsobilost k právním úkonům (§ 9 o. z.), a proto jim ve stejném rozsahu přiznal procesní způsobilost (§ 19 o. s . ř., § 63 zákona) i pro řízení před Ústavním soudem, když jinak jim pro toto řízení ustanovil opatrovníka (§ 37 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., § 63 zákona, § 192 odst. 1 o. s. ř. per analog.), a to v osobě Úřadu městské části Brno-střed.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 2 zákona) za účastníka řízení (§ 30 al. 3, § 76 odst. 1 zákona) k tvrzení ústavní stížnosti vyjádřila tak, že je odmítla, odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a s odkazem na ustanovení § 178 odst. 2 al. 2 o. s. ř. zdůraznila, že ústavní stížností napadené rozhodnutí respektuje zájmy všech na řízení zúčastněných a jako takové také zcela odpovídá zákonu; navrhla proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost nezletilých stěžovatelů zamítl.

Vedlejší účastník, otec nezletilých stěžovatelů, se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že jejich zájmy byly v řízení před obecnými soudy dostatečně hájeny ustanoveným opatrovníkem, zdůraznil, že návrh na jejich výslech byl vznesen nikoli jimi (příp. jejich jménem opatrovníkem), ale jejich matkou, jako samostatnou účastnicí řízení, takže současné tvrzení ústavní stížnosti nemá ani věcného ani procesního podkladu; proto také on navrhl, aby Ústavní soud posuzovanou ústavní stížnost zamítl.

Další vedlejší účastník, matka nezletilých stěžovatelů, ačkoli byla Ústavním soudem k vyjádření s příslušným poučením vyzvána, na výzvu Ústavního soudu nereagovala, nicméně s odkazem na odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelů navrhla zrušení jimi napadeného rozhodnutí.

Ústavní stížnost není důvodná. Z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti a zejména z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí je patrno, že Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, po projednání odvolání matky do rozhodnutí soudu prvého stupně změnou napadeného rozhodnutí nově (úžeji) upravil styk nezletilých stěžovatelů s jejich otcem, když byl dospěl k závěru, že úprava tohoto styku je vzhledem ke zjištěným skutečnostem (déle trvající absence tohoto styku, odmítavý postoj nezletilých k otci jako odraz narušených vztahů mezi rodiči) nezbytná, a když byl - též na podkladě znaleckého posudku - zjistil, že - stručně shrnuto - narušené vztahy v rozpadlé rodině nezletilých se v poslední době před jeho rozhodnutím uklidnily a že při rozumném přístupu obou rodičů lze právem očekávat, že toto uklidnění se rovněž promítne do vztahu nezletilých dětí k jejich otci; na rozdíl od soudu I. stupně upravil pak odvolací soud styk nezletilých s otcem v užším rozsahu, který se pro překonání současných obtíží jevil jako vhodnější a také všem rozhodným okolnostem přiměřenější.

Odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí jednoznačně svědčí o tom, že odvolací soud věnoval posouzení rozhodujících okolností dostatek péče a že ve svém rozhodnutí vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a že pokud přes učiněné návrhy ze strany matky nezletilých sám již řízení dalšími důkazy nedoplňoval - toto své stanovisko zcela vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil a beze zbytku tak učinil zadost svým povinnostem uloženým mu zákonem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.); nelze proto ani z ústavněprávních hledisek řízení před obecnými soudy nic vytknout, tím méně pak shledat takové vady, které by měly - z procesních důvodů - vést ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, zejména jestliže meritum věci již pro svou povahu a způsob rozhodování založené zcela na soudcovském uvážení se z přezkumu Ústavním soudem očividně vymyká, a když nelze dovodit ani věcnou nesprávnost posuzovaného rozhodnutí ani porušení legality zasahující svou intenzitou již do oblasti ústavní ochrany.

Pro navržené zrušení rozhodnutí obecného soudu nebyl proto shledán dostatek oněch zvláštních podmínek umožňujících ingerenci Ústavního soudu do jurisdikce soudů obecných tak, jak již tyto podmínky dříve v rozličných nálezech byly vyloženy (k tomu např. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994).

Z takto rozvedených důvodů je zřejmé, že Ústavní soud se neztotožnil s námitkami rozvedenými v posuzované ústavní stížnosti; procesní postavení nezletilých účastníků v řízení před soudem je potud specifické, že je omezeno obligatorními podmínkami plynoucími z ustanovení zákona (§ 9 o. z., § 19 o. s. ř.), nehledě již ani k tomu, že další ustanovení zákona (§ 178 odst. 2 al. 2 o. s. ř.) podmiňuje výslech nezletilých před soudem podmínkou vhodnosti, což zejména v řízení před novelou zákona o rodině přirozeně sluší vztáhnout i na případný jejich výslech jako (svýmzpůsobem omezených) účastníků řízení. Jestliže tedy obecný soud v posuzované věci od výslechu nezletilých upustil, zřejmě proto, že - jak plyne ze smyslu podrobného odůvodnění jeho rozhodnutí - nebylo lze od tohoto výslechu očekávat další objasnění věci (odmítavý postoj dětí k otci vzal obecný soud za zjištěný), nelze ani tomuto procesnímu postupu z hlediska zásad spravedlivého procesu nic vytknout, zejména nebylo-li možné vyloučit potencionální nebezpečí, že vystoupením nezletilých dětí před soudem se zklidňující se narušené vztahy příslušníků rozpadlé rodiny opětně zhorší. I podle přesvědčení Ústavního soudu proto v dané věci omezující podmínka vhodnosti takovéhoto vystoupení (výslechu nezletilých) splněna nebyla. Nadto vývody ústavní stížnosti, pokud odkazují právo otce na styk s jeho nezletilými dětmi jako prakticky jedině možný způsob spolupůsobení na jejich výchovu na okolnosti, zda "ony (se s otcem stýkat) chtějí", jsou založeny na očividně mylném předpokladu.

Po rozpadu rodiny s nezletilými dětmi nejen etika příbuzenských vztahů, ale i zákon zavazuje děti k povinnosti své rodiče ctít a respektovat (§ 35 zák. č. 94/1963 Sb., ve znění zák. č. 91/1998 Sb.), zatímco rodičovská odpovědnost (za řádnou výchovu dětí) je přikázána oběma rodičům (§ 34 téhož); proto také, pokud nejsou zjištěny takové skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti (§ 44 téhož), není - ani při plném respektu k právům samotných nezletilých - zákonného, tím méně pak ústavně právního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně omezen (jak o to v posuzované věci zřejmě před obecnými soudy usilovala matka nezletilých stěžovatelů). Ostatně takovéto či obdobné skutečnosti ani tvrzeny nebyly.

Přirozeně, že splnění všech dříve zmíněných povinností a především řádná výchova nezletilých dětí po rozpadu rodiny vyžaduje od obou rodičů přiměřený a odpovědný přístup nejen k sobě navzájem, ale především a zejména též k péči o citový, rozumový a mravní vývoj dítěte [§ 31 odst. 1 písm. a) označeného zákona]; i podle přesvědčení Ústavního soudu proto obecný soud důvodně v napadeném rozhodnutí připomenul matce nezletilých její povinnosti spojené s přímou výchovou nezletilých dětí a s jím upraveným stykem otce s nimi.

Všechny tyto důvody vedly Ústavní soud k závěru, že v posuzované věci ústavně zaručená základní práva nezletilých, pokud se týká ani identická práva plynoucí z Úmluvy o ochraně dítěte v neprospěch stěžovatelů porušena nebyla, a proto shledal jejich ústavní stížnost nedůvodnou; o takto posuzované ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto zamítavým výrokem (§ 82 odst. 1 zákona), jak ve znělce tohoto nálezu se stalo.