Identifikácia záväzku číslom faktúry

Záväzok môže byť v uznaní špecifikovaný aj číslom faktúry, jej dátumom, vrátane uvedenia dôvodu vzniku záväzku.

(uznesenie Najvyššieho súdu ČR zo dňa 21. marca 2006, sp. zn. 32 Odo 181/2005) 

Z odôvodnenia:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2004, č.j. 12 Cmo 19/2004-48, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 36 Cm 174/2003-31, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 218 574 Kč s 8% p.a. úrokem z prodlení od 13. 4. 2001 do zaplacení a náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právnímu závěry soudu prvního stupně a ve shodě s ním uzavřel, že žalovaná uznáním závazku ze dne 20. 2. 2002 založila ve smyslu § 323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) vyvratitelnou právní domněnku existence závazku vůči žalobkyni ve výši 218 574 Kč, specifikovaného fakturou číslo 540 a dodacím listem číslo 463, vzešlých z kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky podle § 409 a násl. obch. zák. S ohledem na prodlení žalované se zaplacením dlužné částky od data po splatnosti dlužné kupní ceny odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně přiznal žalobkyni správně i úroky z prodlení v souladu s § 369 obch. zák. Konstatoval, že z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná i přes poučení podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) neoznačila relevantní důkazy, které by byly schopné vyvrátit právní domněnku o existenci uznané pohledávky ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák., když za takové důkazy nebylo možno považovat žalovanou navržený důkaz výslechem Ing. L., zaměstnance žalobkyně, a ani dodací listy, jak správně dovodil soud prvního stupně, když uznání závazku podepsal Ing. R. V. a nikoliv Ing. L., a pokud mělo být dodacími listy společnosti H. o., s. r. o. prokázáno, že uvedená společnost se zbožím vyúčtovaným fakturou č. 540 nakládala, nemohla tato okolnost vyvrátit založenou právní domněnku o existenci závazku, neboť žalovaná mohla mít různé důvody, proč nechala dodat zboží podle kupní smlouvy do uvedené společnosti. Uzavřel, že uvedené důkazy nemohly prokázat, že účastníci nebyli ve smluvním vztahu nebo že předmětný závazek na zaplacení kupní ceny zanikl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když řešilo otázku uznání závazku v rozporu s hmotným právem – ustanovením § 323 odst. 1 obch. zák., posoudil-li soud písemnost ze dne 20. 2. 2002 za uznání závazku, aniž by byly splněny pro takový úkon všechny zákonem stanovené náležitosti, a to zejména určitost závazku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Domnívá se, že odkaz v uznání závazku na fakturu č. 540 ze dne 13. 3. 2001 výši 435 916 Kč, z níž nebylo uhrazeno 218 574 Kč, není dostatečně jednoznačným určením předmětu uznání závazku, neboť není jasně určen rozsah závazku, kterého se uznání týká, přičemž zároveň poukazuje, že nemá podle obchodního zákoníku závazek uhradit fakturu, ale jen dohodnutou kupní cenu, avšak v listině nazvané uznání závazku není tento závazek zaplatit kupní cenu uveden. Je přesvědčena, že úkon učiněný v uvedené listině není platným uznáním závazku a navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, k dalšímu řízení.