TlačPoštaZväčšiZmenši

Náhrada škody za vykonaný trest odňatia slobody

27.3. 2012, 14:34 |  najpravo.sk

V prostredí aplikácie Dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd, či už na národnej alebo európskej úrovni, sa pojmom škoda (damage) rozumie ako škoda hmotná, tak aj škoda nehmotná.

(Nález Ústavného súdu Českej republiky z 13. júla 2006, sp. zn. I.ÚS 85/04)

Z rozhodnutia:

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 ve věci ústavní stížnosti J. Ch. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1727/2003, Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002 sp. zn. 22 Co 421/2002 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. 14 C 113/2001, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na náhradu škody.

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. 25 Cdo 1727/2003, Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2002 sp. zn. 22 Co 421/2002 a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. 14 C 113/2001 bylo porušeno základní právo stěžovatele zaručené čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí ruší.

Odůvodnění

I.

Ústavní stížností splňující všechny obsahové i formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadl stěžovatel v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 304 356 Kč z titulu odpovědnosti státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen. Dovolání stěžovatele bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu v částce 36 140 Kč zamítnuto a ve zbývajícím rozsahu odmítnuto jako nepřípustné.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, zaplacení shora uvedené částky jako náhrady škody za vykonaný trest odnětí svobody se domáhal z následujících důvodů. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 7. 1991 sp. zn. 1 T 68/91 odsouzen pro trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 272c odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců nepodmíněně. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 8. 1991 sp. zn. 5 To 295/91 byl trest změněn na podmíněný. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 4. 1992 sp. zn. 1 T 8/92 byl stěžovatel znovu odsouzen pro stejný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců nepodmíněně. Na základě toho byl usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992 sp. zn. 1 T 68/91, tedy v prvním řízení, přeměněn původně uložený podmíněný trest na nepodmíněný. Oba uložené tresty stěžovatel vykonal.

Proti druhému odsouzení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele, o níž rozhodl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 1996 sp. zn. 2 Tzn 10/96 tak, že vyslovil akademickým výrokem pouze formální porušení zákona (podle Nejvyššího soudu měla být namísto skutkové podstaty podle § 272c odst. 1 trestního zákona použita skutková podstata podle § 272d odst. 3 trestního zákona) a napadená rozhodnutí nezrušil. Na základě ústavní stížnosti stěžovatele bylo usnesení Nejvyššího soudu zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 3. 1997 sp. zn. I. ÚS 184/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 32), a to z důvodu porušení principu "ne bis in idem". Nejvyšší soud v novém řízení však právní názor Ústavního soudu nerespektoval a opakovaně rozhodl stejně. Nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 4. 1998 sp. zn. III. ÚS 425/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, nález č. 42), bylo i toto rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušeno pro porušení závaznosti nálezů Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Rozsudkem ze dne 25. 8. 1999 sp. zn. 4 Tz 102/98 Nejvyšší soud nakonec stížnosti pro porušení zákona vyhověl a zrušil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 4. 1992 sp. zn. 1 T 8/92, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1992 sp. zn. 5 To 188/92 a "všechna další rozhodnutí na tato rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.". Trestní stíhání stěžovatele pak Nejvyšší soud podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu zastavil.

Jak stěžovatel uvedl, na jednu stranu byl s tímto rozsudkem spokojen, neboť bylo definitivně zastaveno jeho druhé trestní stíhání, na druhou stranu se domníval, že výrok rozsudku je neurčitý, pokud výslovně nespecifikoval, jaká konkrétní rozhodnutí lze považovat za obsahově navazující, a to vzhledem k existenci usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992 sp. zn. 1 T 68/91, kterým byl v návaznosti na zrušené rozsudky přeměněn trest v prvním řízení z trestu podmíněného na nepodmíněný. S ohledem na to opětovně podal proti rozsudku Nejvyššího soudu ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 454/99 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno) odmítnuta s tím, že napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do stěžovatelových práv. Pokud jde o jeho obavy stran výkladu toho, která rozhodnutí byla zrušena, pro účely "odškodňovacího řízení", vyslovil tehdy Ústavní soud závěr, že takové výhrady jsou předčasné. Podle Ústavního soudu teprve pokud by došlo v případných následných řízeních, včetně stěžovatelova zamýšleného uplatnění náhradových nároků, k porušení jeho ústavně zaručených práv, bylo by namístě pravomocné rozhodnutí o nich přezkoumávat.

Stěžovatel má tedy za to, že taková situace předvídaná v usnesení Ústavního soudu nastala, neboť jeho nároky byly v nyní napadených rozhodnutích zamítnuty.

Přitom podle stěžovatele se v tomto řízení řešily 3 sporné otázky: (1.) zda má občan odsouzený před více lety nárok na náhradu ušlé mzdy valorizované nebo nevalorizované, (2.) zda má občan právo na odškodnění za nemateriální újmu či spravedlivé zadostiučinění a (3.) jaká rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí výslovně zrušená Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti pro porušení zákona.

Stěžovatel konkrétně uvedl, že v rámci spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") nelze při stanovení náhrady za ušlý výdělek vycházet pouze z výdělku, kterého nevinně odsouzený dosahoval před uvězněním, ale že tuto částku je nutné přiměřeně valorizovat. V daném případě soudy odmítly stěžovateli přiznat jím požadovanou částku 5 000 Kč měsíčně s tím, že přiznaná částka 3 973 Kč měsíčně odpovídá tehdejšímu výdělku stěžovatele a rozhodně přesahuje minimální mzdu stanovenou nařízením č. 53/1992 Sb., o minimální mzdě, v tehdejším znění, tj. 2 000 Kč měsíčně. Stěžovatel však namítá, že cenová hladina v roce 1992 je naprosto odlišná od současné a tehdejší částka, je-li dnes vyplácena, zdaleka nemá tehdejší kupní sílu. Podle názoru stěžovatele by náhrada ušlého výdělku neměla být nikdy nižší než platná minimální mzda v den, kdy je náhrada vyplácena. To, že soudy odmítly stěžovateli přiznat náhradu mzdy ve valorizované výši, pokládá stěžovatel za porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), neboť podle názoru stěžovatele nebylo šetřeno podstaty a smyslu práva na odškodnění, když byla přiznána náhrada nepřiměřeně nízká.

Pokud jde o uplatněný nárok na náhradu nemateriální újmy, obecné soudy takový nárok odmítly s odkazem na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu, v níž již byla objasněna nedůvodnost takového nároku. Stěžovatel však namítá, že Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP") přiznal nárok na odškodnění nemateriální újmy ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku, což byla věc analogická s případem stěžovatele (stěžovatelé odepřeli z náboženských důvodů vykonávat vojenskou službu, byli za odepření uvězněni a v dalším řízení prokázali, že uvěznění bylo nezákonné). Podobně ve věci Pinc a Pincová proti České republice, eventuálně v dalších případech měl ESLP přiznat stěžovatelům náhradu za nemateriální újmu ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Stěžovatel proto uplatnil u obecných soudů nárok na náhradu imateriální újmy za celkovou dobu věznění ve výši 260 000 Kč. Pokud napadenými rozhodnutími byl nárok odepřen, došlo tím podle stěžovatele k porušení čl. 5 odst. 5 ve spojení s čl. 41 Úmluvy.

V neposlední řadě pak byl podle názoru stěžovatele porušen čl. 36 odst. 3 Listiny, pokud byl odepřen nárok na náhradu škody za období, kdy stěžovatel vykonal trest odnětí svobody v délce 6 měsíců na základě prvního odsouzení, resp. na základě přeměny podmíněného trestu na trest nepodmíněný, k čemuž došlo usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992 sp. zn. 1 T 68/91. Podle stěžovatele jde o posouzení toho, zda toto rozhodnutí je oním obsahově navazujícím rozhodnutím na rozhodnutí, která byla Nejvyšším soudem zrušena. Stěžovatel zastává názor, že rozhodnutí o přeměně trestu, pokud bylo založeno na později zrušeném rozsudku, pozbylo svůj podklad a fakticky bylo zrušeno jako rozhodnutí navazující. Naproti tomu obecné soudy zastávají podle stěžovatele názor, že rozhodnutí o přeměně trestu obstojí samostatně i po zrušení druhého odsouzení.

Stěžovatel namítá, že tak by tomu mohlo být pouze tehdy, pokud by důvodem přeměněny trestu byla jiná skutečnost než druhé odsouzení stěžovatele. Pokud však jediným důvodem přeměny bylo odsouzení stěžovatele rozsudky, které byly jako nezákonné zrušeny, jedná se o rozhodnutí navazující.

Nejvyšší soud pak v napadeném rozhodnutí uvedl, že za obsahově navazující rozhodnutí lze pokládat jen rozhodnutí vydaná v té trestní věci, v níž bylo vysloveno, že byl porušen zákon. Podle stěžovatele tak Nejvyšší soud přistoupil k posouzení věci natolik formalisticky, že pominul smysl usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992, tj. důsledně navázat na závěry rozhodnutí vydaná v rámci druhého stěžovatelova odsouzení.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 6. 2006 stěžovatel zdůraznil, že zadostiučinění za nemateriální újmu bylo v mezidobí výslovně zakotveno do ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Náhrada za nemateriální újmu se přiznává za nezákonná rozhodnutí a za nesprávný úřední postup. Přitom ve stěžovatelově věci bylo vydáno nejméně šest nezákonných rozhodnutí, jež byla později zrušena.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili ostatní účastníci řízení.

Předsedkyně příslušného senátu Nejvyššího soudu uvedla, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesl v dovolacím řízení. Vzhledem k tomu, že dovolání do částky 8 216 Kč (částka požadovaná z důvodu valorizace náhrady za ztrátu na výdělku) nebylo přípustné, neboť částka nedosahovala 20 000 Kč ,a otázka odškodnění za nemateriální újmu či spravedlivé zadostiučinění nebyla - vzhledem k předchozí judikatuře - shledána zásadního právního významu, bylo dovolání v těchto částech odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud proto v napadeném rozhodnutí řešil pouze otázku, zda rozhodnutí o tom, že podmíněně odložený trest odnětí svobody se vykoná, je rozhodnutím obsahově navazujícím na zrušené odsuzující rozhodnutí v jiné trestní věci. Právní názor vyslovený dovolacím soudem ohledně této otázky odpovídá trestněprávní teorii i praxi a tímto rozhodnutím nebyl porušen čl. 36 odst. 3 Listiny. V podrobnostech předsedkyně odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, popřípadě na judikaturu v trestních věcech. Vzhledem k tomu nebyla podle jejího názoru porušena základní práva stěžovatele, a proto navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Předsedkyně příslušného senátu Městského soudu v Praze (dále též jen "městský soud") odkázala, pokud jde o požadavek stěžovatele na valorizaci ušlého výdělku a odškodnění i za období prvého výkonu trestu odnětí svobody, na odůvodnění napadených rozhodnutí a současně vyjádřila přesvědčení, že se požadavkem stěžovatele městský soud náležitě zabýval v souladu s procesními i hmotněprávními předpisy a svůj právní závěr, na němž založil své rozhodnutí, v odůvodnění dostatečně rozvedl. Ve vztahu k nároku na náhradu za nemateriální újmu a odkazu na čl. 5 odst. 5 a čl. 41 Úmluvy a označená rozhodnutí ESLP městský soud uvedl, že se odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy řídilo v té době právě zákonem č. 58/1969 Sb. Ani Listina, ani Úmluva však nestanoví, že by se tímto odškodněním rozumělo něco jiného než náhrada škody. Odškodnění podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy znamená "kompenzaci", tj. náhradu škody, nikoliv "satisfakci", tj. zadostiučinění nebo náhradu nemajetkové újmy. Městský soud v Praze na podporu těchto argumentů odkázal na pasáž z rozsudku ESLP ve věci Tsirlis a Kouloumpas proti Řecku: aby mohl ESLP postupovat podle čl. 41 Úmluvy, muselo by jít ve vztahu k porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o případ, kdy by vnitrostátní právo nedisponovalo "vynutitelným nárokem na odškodnění před vnitrostátními orgány". Podle městského soudu právě za tuto absenci bylo Řecko odsouzeno k namítanému plnění, z jehož výše stěžovatel odvozuje svůj nárok. Městský soud v Praze se domnívá, že podle konstantní judikatury ESLP jde o to, že efektivní používání práva musí být zabezpečeno dostatečně jistým způsobem. Městský soud má za to, že český právní řád tyto podmínky splňuje, a to jak zákonem č. 58/1969 Sb., kterým se řídil posuzovaný případ, tak zákonem č. 82/1998 Sb. Ustanovení § 20 zákona č. 58/1969 Sb. výslovně odkazuje na ustanovení občanského zákoníku, podle jehož § 442 odst. 1 má stěžovatel právo jak na náhradu skutečné škody (damnum emergens), tak i ušlého zisku (lucrum cesans), tedy podle názoru městského soudu všeho, co náhradou škody (tedy i kompenzací ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy) je, a nikoliv na náhradu nemajetkové újmy, jak se stěžovatel domnívá.

Z těchto důvodu Městský soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 2 ve svém vyjádření odkázala na odůvodnění rozsudků nalézacího a odvolacího soudu s tím, že ústavní stížnost shledává nedůvodnou.

Vedlejší účastník, Česká republika zastoupená Ministerstvem spravedlnosti, se k ústavní stížnosti v určené lhůtě nevyjádřil a svého postavení se vzdal.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal příslušné spisy, a to spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 14 C 113/2001 a spisy Okresního soudu v Kolíně týkající se obou předchozích trestních řízení, tj. spisy sp. zn. 1 T 68/91 a sp. zn. 1 T 8/92.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že jak nalézací, tak odvolací soud vyšly při posuzování uplatněných nároků na náhradu škody z ustanovení § 20 zákona č. 58/1969 Sb. ve spojení s § 442 odst. 1 občanského zákoníku, tedy z toho, že v příslušném řízení lze stěžovateli přiznat skutečnou škodu a ušlý zisk. Přitom ušlým ziskem, resp. v případě stěžovatele ušlým výdělkem, se rozumí skutečná výše výdělku, kterého v době výkonu trestu stěžovatel skutečně dosahoval. Podle obecných soudů nelze přistoupit na argumenty stěžovatele stran valorizace mzdy, je-li náhrada za ušlý výdělek vyplácena kdykoliv později. Z definice škody pak nalézací a odvolací soud dovodily, že stěžovateli nelze přiznat ani náhradu za imateriální újmu, přičemž podle obecných soudů nelze analogicky použít čl. 41 Úmluvy a stěžovateli přiznat tzv. spravedlivé zadostiučinění.

Jde-li o uplatněné nároky vážící se k výkonu šestiměsíčního trestu odnětí svobody, který byl stěžovateli uložen na základě usnesení o přeměně podmíněného trestu v trest nepodmíněný, jak nalézací, tak odvolací soud dovodily, že stěžovatel v prvním trestním řízení nebyl ani zproštěn obžaloby, ani proti němu nebylo toto stíhání zastaveno. Nebyl tedy splněn základní předpoklad pro uplatnění nároku na náhradu škody, neboť příslušné pravomocné rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno. Rozhodnutí o přeměně trestu pak nelze považovat za rozhodnutí obsahově navazující. Z hlediska rozhodování o tom, zda se stěžovatel ve zkušební době osvědčil podle § 60 trestního zákona, je rozhodující chování odsouzeného, nikoliv skutečnost, že byl odsouzen v jiném trestním řízení. Postačuje tedy, že se stěžovatel ve zkušební době opětovně dopustil stejného jednání, tedy nežil řádným životem. Skutečnost, že se tohoto jednání dopustil, pak nebyla podle nalézacího a odvolacího soudu zpochybněna ani rozsudkem Nejvyššího soudu, jímž byla zrušena pozdější rozhodnutí. Nejvyšší soud konstatoval toliko nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu.

Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že dovolací soud nejprve pro účely posouzení přípustnosti dovolání rozdělil jednotlivé nároky uplatněné stěžovatelem. Přitom dovolání částečně odmítl pro nepřípustnost, a to v části týkající se nároku vyplývajícího z požadavku valorizace mzdy z důvodu, že požadovaná částka nedosahuje 20 000 Kč, a v části týkající se nároku na náhradu imateriální újmy s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Meritorně se pak zabýval toliko uplatněným nárokem vážícím se k výkonu trestu odnětí svobody uloženého na základě usnesení o přeměně trestu. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že usnesení o přeměně trestu nelze považovat za rozhodnutí obsahově navazující. "Při zrušení dalších obsahově navazujících rozhodnutí podle § 269 odst. 2 trestního řádu totiž platí, že se zrušují všechna další rozhodnutí obsahově (vnitřně) navazující na zrušené základní pravomocné odsuzující rozhodnutí. I když v uvedeném ustanovení zákon výslovně neuvádí, že se zrušují rozhodnutí ‚v téže trestní věci', není pochyb o tom, že výrok o zrušení dalších rozhodnutí je odvislý od výroku podle § 268 odst. 2 trestního řádu, tedy od výroku, jímž bylo vysloveno, že přezkoumávaným rozhodnutím byl porušen zákon. Z těchto ustanovení je nepochybné, že se zrušují jen rozhodnutí vydaná v té trestní věci, v níž bylo vysloveno, že byl porušen zákon." Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že "jestliže rozsudek sp. zn. 1 T 68/91 odsuzující žalobce k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců nebyl zrušen, nemůže být zrušeno ani následné (a na tento rozsudek obsahově navazující) usnesení soudu sp. zn. 1 T 68/91 o tom, že odsouzený vykoná trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců...".

Z usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992 č. j. 1 T 68/91-76 Ústavní soud zjistil, že tímto usnesením bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 trestního řádu v tehdy platném znění o výkonu trestu odnětí svobody ve výměře 6 měsíců. V odůvodnění tohoto usnesení se uvádí: "Jak soud zjistil ze spisu 1 T 8/92 Okresního soudu v Kolíně, odsouzený byl znovu odsouzen za jednání páchané od 11. 7. 1991 ukončené 10. 4. 1992 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, a to opětovně za trestný čin podle § 272c/1 tr. z.".

II.

Ústavní soud se nejprve musel vypořádat s tím, zda je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu, ve znění před jeho novelou provedenou zákonem č. 83/2004 Sb.) a zda je vůči všem napadeným rozhodnutím podána včas (§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění před jeho novelou provedenou zákonem č. 83/2004 Sb.). To z důvodu, že rozsudkem Nejvyššího soudu došlo k oddělenému posouzení jednotlivých nároků stěžovatele, přičemž část dovolání stěžovatele byla posouzena jako nepřípustná s odkazem na ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za takové situace by totiž Ústavní soud mohl podrobit ústavněprávnímu přezkumu pouze ty části nároků, jimiž se Nejvyšší soud zabýval meritorně, resp. u nichž odmítl dovolání z důvodu, že neshledal otázku zásadního právního významu (srov. sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 32/2003 Sb., s účinností od 1. 4. 2004 včleněné do ustanovení § 72 odst. 4 a § 75 odst. 1 věty za středníkem zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost proti zbývajícím částem nároků by byla, pokud jde o rozsudek nalézacího a odvolacího soudu, v důsledku nepřípustnosti dovolání ex lege [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ] podána po lhůtě stanovené zákonem.

Nicméně takový postup Nejvyššího soudu již Ústavní soud v minulosti označil jako odporující právu na spravedlivý proces, kdy v důsledku rozštěpení jednotlivých nároků dochází k tomu, že každý má jiný procesní režim (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 117/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 37). Takový postup Nejvyššího soudu je pak rovněž i v rozporu s principem předvídatelnosti práva, neboť účastník řízení nemůže při podání dovolání s jistotou předpokládat, jakým způsobem bude nárok Nejvyšším soudem strukturován a v jaké části tedy musí pro nepřípustnost dovolání uplatnit ústavní stížnost již proti rozhodnutí odvolacího soudu.

S ohledem na to Ústavní soud takový postup Nejvyššího soudu nemohl akceptovat, a proto posoudil ústavní stížnost jako přípustnou a podanou včas v celém rozsahu.

III.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.

Po provedeném řízení pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, a to jak v části námitek směřujících proti závěrům obecných soudů o nemožnosti přiznat stěžovateli náhradu nemateriální újmy, tak v části námitek, jež směřovaly proti nepřiznání náhrady škody za výkon trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců, který byl stěžovateli uložen usnesením o přeměně původně podmíněného trestu v prvním trestním řízení.

IV.

Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není proto součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Z toho vyplývá, že referenčním hlediskem pro Ústavní soud není jednoduché právo, nýbrž ústavně zaručená základní práva plynoucí jak z Listiny základních práv a svobod, tak z mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách.

Jak již Ústavní soud mnohokráte uvedl, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Výklad a aplikaci norem jednoduchého práva nelze provádět zcela autonomně, tedy bez ohledu na ochranu základních práv jednotlivce plynoucích z norem ústavního pořádku České republiky.

Z těchto hledisek hodnotil Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že jejich závěry stran posuzování nároku stěžovatele na náhradu nemateriální újmy a škody za výkon trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců ve světle ochrany stěžovatelových základních práv neobstojí.

A.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy zamítly uplatněný nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy z důvodu, že aplikovaný zákon č. 58/1969 Sb., stejně jako zákon č. 82/1998 Sb., vychází z požadavku kompenzace majetkové škody, kterou se podle § 442 odst. 1 občanského zákoníku rozumí skutečná škoda (damnum emergens) a ušlý zisk (lucrum cessans). Obecné soudy pak rovněž dovodily, že tato úprava je konformní i s čl. 5 odst. 5 Úmluvy, tedy představuje realizaci nároku na odškodnění osoby, jejíž osobní svoboda byla omezena v rozporu s čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích již formuloval přesvědčení, že trestní stíhání a z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce a vyvolávají i další negativní důsledky pro osobní život a životní osud jednotlivce (naposledy srov. nález sp. zn. IV. ÚS 335/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 116). Trestní stíhání a výkon trestu tak zasahují do soukromého života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, tedy jsou rovněž způsobilé vedle porušení práva na osobní svobodu, garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny, omezit či porušit právo jednotlivce na respektování a ochranu jeho soukromého a rodinného života, důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti tak, jak je garantováno v čl. 10 Listiny. Je tedy nepochybné, že trestní stíhání, popř. výkon uloženého trestu, které byly realizovány v rozporu se zákonem, resp. ústavním pořádkem České republiky, jsou způsobilé vyvolat vedle vzniku materiální škody (majetková hodnota, o kterou byl zkrácen majetek poškozeného nebo o kterou bylo zkráceno případné rozhojnění majetku) i vznik nemateriální újmy.

Otázkou nároku na náhradu imateriální újmy jako součásti náhrady škody, jejíž rozsah je v obecné rovině formulován v ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 98, vyhlášen pod č. 265/2005 Sb.). V tomto rozhodnutí se Ústavní soud zabýval konkrétně otázkou, zda lze toto ustanovení vymezující náhradu škody interpretovat tak, že by bylo možné pod toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální újmy spočívající v usmrcení blízké osoby. Přitom dospěl k závěru, že současné legislativní pojetí škody jako materiální újmy takový výklad neumožňuje, avšak nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle § 11 a 13 občanského zákoníku. Z hlediska stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody.

Ústavní soud pak v této souvislosti apeloval na zákonodárce a uvedl, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duševní integritu poškozeného. Jak Ústavní soud poznamenal, k takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu. Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativy evropských států, které se postupně tomuto pojetí přizpůsobují. Ústavní soud však v tomto rozhodnutí potvrdil, že de lege lata jsou nároky na náhradu nemateriální újmy vymahatelné nikoliv jako náhrada škody, jejíž komponenty definuje § 442 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž cestou ochrany osobnosti podle § 11 a 13 občanského zákoníku.

Tyto závěry vyplývající z nálezu pléna Ústavního soudu je však třeba korigovat v oblasti náhrady škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody, kde je nárok na kompenzaci konstruován nejen v oblasti jednoduchého práva, ale též Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 5, který je ve smyslu čl. 10 Ústavy České republiky bezprostředně aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu České republiky a kterého je třeba použít přednostně před zákonem.

Tento přístup je obecně zapotřebí volit tam, kde důvod náhrady škody spočívá v deliktním jednání fyzické nebo právnické osoby, tj. jednání, které je rozporné se zákonem, s dobrými mravy, veřejným pořádkem. Autoritativní zjištění takového jednání je totiž mnohem závislejší na součinnosti státu ve srovnání se situací, kdy jde o náhradu škody z důvodu porušení smluvních ujednání. Tak např. německý Spolkový ústavní soud (BVerfG) v rozhodnutí z 15. 1. 1958 (BVerfGE 7, s. 198, 206) prohlásil, že civilní deliktní právo náleží k "těm právním normám soukromého práva, které obsahují kogentní právní úpravu, a proto formují část ordre public v širším smyslu, tzn. že obsahují takové principy, které se aplikují na soukromoprávní vztahy z důvodu veřejného zájmu, a proto jejich aplikovatelnost nepodléhá soukromým ujednáním. Díky svému účelu nejsou tato ustanovení toliko úzce vztažena k veřejnému právu, nýbrž jsou přímo doplňkem veřejného práva. Proto tato ustanovení musí být zvláště otevřená vlivu ústavního práva.".

Také řecký nejvyšší soud (Aeropag) neváhal obrátit se přímo k ústavě při řešení náhrady škody z deliktního jednání. V jednom ze svých rozhodnutí [Aeropag 81/1991, EllDik 32 (1991), s. 1215] s odvoláním na článek 5 řecké ústavy uvedl, že "základní princip, podle kterého každé jednání nebo opomenutí rezultující v zaviněný vznik škody zavazuje škůdce nahradit takovou škodu, a to nejen tehdy, porušuje-li jeho jednání nebo opomenutí určité právní ustanovení, nýbrž i tehdy, pokud porušuje obecného ducha našeho právního systému, který vyžaduje, že provádění obchodních úkonů nesmí vyústit v překročení veřejného pořádku".

Pokud jde specificky o deliktní odpovědnost státu za omezení osobní svobody, a tedy vztah domácího deliktního civilního práva a čl. 5 odst. 5 Úmluvy, je situace v jednotlivých evropských státech taková, že klasická dogmatika civilněprávních institutů ustoupila přímému působení čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který je vykládán národními soudy zcela autonomně. Tak např. nizozemský nejvyšší soud (Hoge Raad) se v jednom případě přímo dovolal čl. 5 odst. 5 Úmluvy a shledal stát odpovědným za jednání prokurátora spočívající ve vadné interpretaci zákonného ustanovení (HR 11. 10. 1991, NedJur 1993, No. 165, s. 516).

Německý nejvyšší soud (BGH) ve starším rozhodnutí (BGH 31. 1. 1966, BGHZ 45, s. 58) posuzoval nárok opírající se o čl. 5 odst. 5 Úmluvy jako "případ objektivní odpovědnosti [státu] vyžadující [jeho] protiprávní jednání". Současná německá i rakouská judikatura nejvyšších soudů (BGH 26. 11. 1992, VersR 1993, s. 972, 975 - 6; OGH 7. 10. 1992, ÖJZ 1993, s. 276) přiznává již bez dalšího kompenzaci za bolest a utrpení, aplikujíc přímo čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

Dánský Západní soud první instance šel tak daleko, že v případě osoby chybně vězněné sedm let vyhověl jejímu nároku přiznáním náhrady škody ve výši rovnající se ekvivalentu 300 000 liber za utrpěnou nespravedlnost (VLD 24. 6. 1994, UfR 1994 A, s 751).

Svrchu uvedené příklady prokazují, že deliktní odpovědnost státu za jakkoliv vadné omezení osobní svobody fyzické osoby justičními orgány je soudní judikaturou národních soudů sankcionována přiznáním náhrady imateriální škody této osobě, a to bez ohledu na domácí zákonnou úpravu, neboť domácí soudy přímo aplikují čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Již z tohoto důvodu Ústavní soud neshledává důvodu pro to, aby k tomuto evropskému právnímu názoru nepřihlédl.

Tento svůj postoj Ústavní soud odůvodňuje i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který setrvale judikuje, že instituty Úmluvy mohou mít zcela autonomní obsah a rozsah, nezávislý na jejich právní kvalifikaci vyplývající z vnitrostátního práva. Takto například ESLP přistoupil k výkladu obsahu a rozsahu majetkových práv, které požívají ochrany podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a jejichž obsah a rozsah nemusí být totožný s pojetím vlastnického práva podle právních řádů smluvních stran Úmluvy (srov. např. rozhodnutí velkého senátu ze dne 5. 1. 2000, Beyeler proti Itálii, 33202/96: § 100, nebo rozhodnutí první sekce ze dne 19. 6. 2001, Zwierzyński proti Polsku, 34049/96: § 63 či rozhodnutí velkého senátu ze dne 22. 6. 2004, Broniowski proti Polsku, 31443/96: § 129).

Bez ohledu na to, jakým způsobem s obsahem institutu náhrady škody pracuje domácí zákonodárce, judikatura obecných soudů i soudu ústavního, případně domácí civilistická doktrína, v oblasti vnitrostátní aplikace Úmluvy je třeba vyjít z pojmu náhrady škody tak, jak s ním operují národní evropské ústavní soudy a nejvyšší soudy, z jejichž judikatury vyrůstá i judikatura ESLP. Tedy bez ohledu na anachronismus české legislativní právní úpravy, který akceptoval Ústavní soud ve shora citovaném nálezu a toliko apeloval na zákonodárce, aby domácí legislativu přizpůsobil evropskému chápání deliktního práva, nelze toto pojetí škody a její náhrady vztahovat na výklad norem Úmluvy.

Přitom judikatura ESLP rozumí škodou jak škodu materiální, tak nemateriální, a to i při výkladu a aplikaci přímo nároku na kompenzaci škody podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy (srov. Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, Praha 2002, str. 253: "Samozřejmým předpokladem nároku je, že vznikla škoda, která je v příčinné souvislosti s porušením čl. 5 odst. 1 až 4. Nahrazuje se jak škoda hmotná, tak nehmotná, morální, např. poškození pověsti, morální strádání, ztížení společenského uplatnění apod.). Při výkladu čl. 5 odst. 5 Úmluvy vychází ESLP v relevantních rozhodnutích z toho, že požadavek kompenzace pokrývá jak škodu hmotnou, tak újmu nehmotnou ("pecuniary or non-pecuniary damage to compensate", srov. rozhodnutí Wassink v. Nizozemsko, odst. 38). V rozhodnutí Tsirlis a Kouloumpas v. Řecko shledal ESLP porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy v tom, že Řecko neposkytlo stěžovatelům žádnou kompenzaci za omezení osobní svobody, které bylo realizováno v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy. ESLP v tomto rozhodnutí výslovně uvedl, že "Soud dospěl k závěru, že pánové Tsirlis a Kouloumpas strávili 13, resp. 12 měsíců v nezákonné detenci. Právě tato skutečnost, spočívající v jejich zbavení osobní svobody, musela způsobit škodu jak povahy hmotné, tak nehmotné" ("both pecuniary and non-pecuniary nature"; srov. odst. 80 rozhodnutí). Přitom řecká vnitrostátní právní úprava obsahovala ustanovení čl. 540 odst. 1 trestního řádu, které výslovně stanovilo povinnost odškodnění i za nemateriální újmu (srov. odst. 48 rozhodnutí: "Article 540 para. 1: Persons who have been unfairly ... detained on remand must be compensated for any pecuniary loss they have suffered as a result of their detention. They must also be compensated for non-pecuniary loss...").

V rozhodnutí Shilyayev v. Rusko sice ESLP neshledal porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy, nicméně jako rozhodující kritéria pro posouzení konkrétní výše odškodnění uvedl povahu trestní věci, celkovou délku omezení osobní svobody a následky týkající se osobní sféry stěžovatele ("the nature of the criminal case against him, total lengtht of his detention and personal after-effects", srov. odst. 21 rozhodnutí).

Je tedy nepochybné, že v prostředí aplikace Úmluvy, ať na národní či evropské úrovni, se pojmem škoda (damage) rozumí jak škoda hmotná, tak škoda nehmotná.

Tento závěr lze rovněž podpořit historickým výkladem české právní úpravy. Dne 27. 4. 2006 totiž nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. Tímto zákonem byl do českého právního řádu začleněn nárok na náhradu nemateriální újmy, která vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu. Z důvodové zprávy k tomuto zákonu jednoznačně vyplývá, že zákonodárce byl motivován mimo jiné i deficity vnitrostátní úpravy právě ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Z důvodové zprávy se podává: "Ani jedna z těchto [předchozích] změn zákona se tak netýkala podstatného problému, který se vztahuje k náhradě škody v případě tzv. nemajetkové (nehmotné) újmy. Jde o pojem českému právnímu řádu nikoli neznámý, neboť např. § 43 trestního řádu hovoří o morální nebo jiné (v tomto smyslu nehmotné) škodě, která byla pachatelem trestného činu způsobena poškozenému... Rovněž teorie (stejně jako mnohé zahraniční právní řády) tento pojem zná a přisuzuje mu smysl škody jiné než materiální (hmotné), tj. škody morální, ideální, imateriální (např. ve francouzském právu ,le dommage moral'), za kterou náleží poškozenému peněžitá - materiální - satisfakce (odškodnění). Tato nemajetková újma jednak může být již obsažena ve škodě na zdraví (např. bolesti, ztížení společenského uplatnění), jednak může vyplývat z porušení práva... Novelizace zákona č. 82/1998 Sb. si klade za cíl pokrytí tohoto druhého komponentu nemajetkové újmy. I když se nehmotná újma vymezuje vedle škody jako takové (tj. vedle škody hmotné), vztahují se na ni ustanovení zákona o náhradě škody v plném rozsahu.".

K samotným deficitům předchozí právní úpravy ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy pak důvodová zpráva uvedla, že "zákon č. 82/1998 Sb. neumožňuje dostatečné odškodnění za protiprávní zbavení svobody, které je přesto zaručováno v čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy o lidských právech. Toto ustanovení požaduje, aby v případě jakéhokoli porušení ustanovení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy v právním řádu existovalo právo na kompenzaci, avšak právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb. se s požadavkem Úmluvy míjí.".

Jinak řečeno, motivací k přijetí této právní úpravy bylo mimo jiné uvést vnitrostátní právní úpravu do souladu s požadavky Úmluvy. Přitom je nepochybné, že nová právní úprava nárok na náhradu nemateriální újmy nekonstituuje, ale pouze v rovině vnitrostátní právní úpravy deklaruje jeho existenci. Tento nárok, jak uvedeno shora, byl v období předchozím založen již samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje "self-executing" ustanovení aplikovatelné přednostně před zněním zákona. Jestliže dosavadní právní úprava (bez ohledu na to, zda byla obsažena v zákoně č. 82/1998 Sb. či zákoně č. 58/1969 Sb.) umožňovala nahrazovat toliko škodu hmotnou, bylo povinností soudů, pod jejichž ochranou se ocitají též základní práva jednotlivce, přednostně aplikovat čl. 5 odst. 5 v tom pojetí, jak vyplývá z judikatury ESLP.

Jestliže tedy v daném případě obecné soudy dovodily, že stěžovateli nelze přiznat nárok na nemateriální újmu podle zákona č. 58/1969 Sb., jehož ustanovení § 20 odkazuje, pokud jde o rozsah škody, na ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, může být tento závěr sice v souladu se závěry Ústavního soudu uvedenými ve shora citovaném nálezu pléna, neobstojí však ve světle pojetí náhrady škody, jež vyplývá z čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který jsou obecné soudy povinny aplikovat přednostně před zákonem.

B.

Předchozí nález Ústavního soudu ve stěžovatelově věci sp. zn. I. ÚS 184/96 (uveřejněn jak uvedeno výše) jednoznačně stanovil, že je v rozporu s principem ne bis in idem, pokud byl stěžovatel za tentýž skutek stíhán a trestán dvakrát. Tento závěr je třeba vztáhnou též na situaci, pokud na zrušená pravomocná rozhodnutí bezprostředně navazovala další rozhodnutí týkající se stejného skutku, jimiž v příčinné souvislosti došlo k přeměně původně uloženého trestu. Bylo by v rozporu se smyslem výše citovaného nálezu Ústavního soudu, pokud by měla zůstat nedotčena rozhodnutí, která bezprostředně, tedy v přímé příčinné souvislosti, navazovala na rozhodnutí, jimiž byl porušen princip ne bis in idem, pokud tato rozhodnutí znamenala zostření původně uloženého trestu. To tím spíše, pokud na základě těchto skutečností došlo k omezení osobní svobody jednotlivce. Opačný přístup by vlastně znamenal pokračování v dvojím trestání stěžovatele, neboť původní trest by nebyl změněn nebýt dalšího trestního stíhání a jeho pravomocného odsouzení.

Pouze při respektování těchto východisek je v dané věci třeba provádět interpretaci ustanovení § 269 odst. 2 trestního řádu, pokud jde o vymezení rozsahu rozhodnutí, jež obsahově navazovala na rozhodnutí zrušená Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Jinak řečeno, za obsahově navazující rozhodnutí je třeba považovat rozhodnutí, která byla vydána v přímé příčinné souvislosti s existencí rozhodnutí, která byla posléze pro nezákonnost, resp. neústavnost zrušena. Jestliže důvod pro vydání rozhodnutí spočíval přímo v existenci rozhodnutí, byť vydaných v jiných řízeních, která byla posléze pro nezákonnost zrušena, je třeba takové rozhodnutí považovat za rozhodnutí navazující.

V daném případě byl stěžovateli v prvním řízení pravomocně uložen podmíněný trest odnětí svobody v délce 6 měsíců. V následujícím řízení byl stěžovatel odsouzen pro stejný trestný čin a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 8 měsíců. Na toto pravomocné rozhodnutí časově i co do příčinné souvislosti navázalo usnesení Okresního soudu v Kolíně, z jehož odůvodnění je evidentní, že bylo vydáno v přímé souvislosti s druhým stěžovatelovým odsouzením. Bezprostředním důvodem pro přeměnu trestu byla existence dalších pravomocných rozhodnutí, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání stejného trestného činu a nepodmíněně odsouzen k trestu odnětí svobody. Jestliže tato rozhodnutí byla z důvodu porušení zásady ne bis in idem posléze výslovně zrušena, musí být tento závěr vztažen i na rozhodnutí o přeměně trestu, tedy usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 10. 1992 sp. zn. 1 T 68/91. Opačný závěr by v daném případě znamenal nedůsledné uplatnění principu ne bis in idem, neboť stěžovatel byl povinen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 6 měsíců vykonat pouze na základě dalšího trestního odsouzení.

Tento závěr byly obecné soudy povinny promítnout i do výkladu příslušných ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, tak, aby se stěžovateli dostalo náhrady škody způsobené i výkonem tohoto trestu. V této souvislosti nelze akceptovat názor, podle kterého i kdyby mělo být postupováno podle § 1 odst. 1 tohoto zákona, nebyl by splněn základní předpoklad pro uplatnění nároku na náhradu škody, totiž že pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, bylo pro nezákonnost zrušeno. To z toho důvodu, že posouzení okruhu rozhodnutí zrušených v řízení o stížnosti pro porušení zákona závisí právě na shora uvedeném výkladu § 269 odst. 2 trestního řádu, neboť rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999 došlo výslovně i ke zrušení rozhodnutí obsahově navazujících na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1992 sp. zn. 5 To 188/92 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 4. 1992 sp. zn. 1 T 8/92, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla i tato rozhodnutí podkladu.

Jak uvedeno shora, v daném případě je třeba tento výklad provádět právě s ohledem na důvody, které vedly ke zrušení rozhodnutí o druhém stěžovatelově odsouzení. Výklad provedený obecnými soudy považuje Ústavní soud za výklad přemrštěně formalistický, a navíc za výklad, který míjí účel konečných trestněprávních rozhodnutí, a proto jej nelze akceptovat.

Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími, jimiž byl zamítnut nárok stěžovatele na náhradu škody vztahující se k výkonu trestu odnětí svobody v délce 6 měsíců, došlo k porušení základního práva stěžovatele garantovaného v čl. 5 odst. 5 Úmluvy.

C.

Pokud jde o námitku stěžovatele stran nepřiznání náhrady ušlého výdělku ve valorizované výši, Ústavní soud uvádí, že tuto otázku budou muset obecné soudy vyřešit v rámci rozhodování o náhradě imateriální škody. Při stanovení její výše bude nepochybně třeba přihlédnout i k době, po kterou byla výplata náhrady této škody stěžovateli odpírána, jakož i k tomu, že ze strany obecných soudů, a zejména pak Nejvyššího soudu při řešení stížnosti pro porušení zákona podané ve prospěch stěžovatele, docházelo k flagrantním pochybením, což mělo za následek významné prodloužení celkové doby řízení, které souvisí s podmínkami pro přiznání a skutečnou výplatu náhrady imateriální škody.

S ohledem na shora uvedené závěry o porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. 

Ohodnoťte článok
Hlasovalo: 475
FacebookVybrali SMETwitterDeliciousLinkedIn

NOVÝ PRÍSPEVOK

Najčítanejšie (Judikatúra)

Zobraziť všetky Nové v judikatúre

Pasívna vecná legitimácia v spore o vydanie bezdôvodného obohatenia titulom užívania cudzieho pozemku

V prípade užívania cudzieho pozemku bez právneho titulu umiestnením stavby na ňom je pasívne vecne legitimovaným skutočný vlastník stavby ...

Nútené procesné spoločenstvo v konaní, že vec patrí do dedičstva (§ 78 ods. 1 CSP)

V konaní o určenie, že vec patrí do dedičstva po poručiteľovi, možno považovať za ustálený záver, že až do vyporiadania dedičstva ...

CSP: Absencia odvolacích dôvodov; prípustnosť odstránenia vady odvolania z vlastnej iniciatívy odvolateľa

Treba rozlišovať medzi dopĺňaním odvolacích dôvodov v zmysle § 365 ods. 3 C. s. p. a dopĺňaním odvolania o chýbajúce náležitosti v ...

Dôvody pre prikázanie sporu inému súdu z dôvodu vhodnosti (§ 39 ods. 2 CSP)

Ak žalovaný, ktorý žije v obvode iného, ako miestne príslušného súdu navrhne prikázanie sporu inému súdu z dôvodu vhodnosti a samotný ...

Zaujímavé odkazy

Hľadanie poisťovateľa podľa EČVhttp://www.skp.sk/#xl_xr_page_vyhladanie%20poistvozidla

S nárokom na poistné plnenie sa obráťte na zobrazeného poisťovateľa

Online zmluvyhttp://www.onlinezmluvy.sk/

Vzory zmlúv a všetko k nim na jednom mieste.

Digitálna parlamentná knižnicahttp://www.nrsr.sk/dl/

Spoločná česko-slovenská digitálna parlamentná knižnica je elektronická forma úplných ...

Rozhodnutia všeobecných súdov Slovenskej republikyhttps://obcan.justice.sk/infosud/-/infosud/zoznam/rozhodnutie

Zverejňované rozhodnutia slovenských súdov.

Rozhodnutia Ústavného súdu Slovenskej republikyhttps://www.ustavnysud.sk/vyhladavanie-rozhodnuti#!DmsSearchView

Vyhľadávanie rozhodnutí Ústavného súdu Slovenskej republiky

Vyhľadanie nehnuteľností konkrétnej osobyhttps://www.katasterportal.sk/kapor/vyhladavanieVlastnikFormInit.do

Vyhľadanie nehnuteľností osoby podľa priezviska a mena osoby.

Registre

Vyhľadávanie v Obchodnom vestníkuhttps://www.justice.gov.sk/PortalApp/ObchodnyVestnik/Formular/FormulareZverejnene.aspx

Vyhľadávanie v Obchodnom vestníku

Notársky centrálny register záložných právhttp://www.notar.sk/%C3%9Avod/Not%C3%A1rskecentr%C3%A1lneregistre/Z%C3%A1lo%C5%BEn%C3%A9pr%C3%A1va.aspx

Vyhľadajte si záložcu, veriteľa alebo záloh v Notárskom centrálnom registri záložných ...

Štatistický register organizáciíhttp://slovak.statistics.sk/wps/portal/ext/Databases/register_organizacii/!ut/p/b1/jY_BDoIwEEQ_qYMtFo-LkVJDGosWoRfTgzEYAQ_G7xeJV9G9TfLeTJZ5VjPfh2d7CY926MPtnf3yRNbafVFVUNUig-aRgnEOyOQINCOAL0eYfCt1kqYRITHlBvpAO1VuRQQRf_wZ4K_9taJcyAJIChVDU-7KleUcxH_5R-YnZK5hAmZeNPnQndm9c67GVbwAlOWrBg!!/dl4/d5/L2dJQSEvUUt3QS80SmtFL1o2X1ZMUDhCQjFBMDgxVjcwSUZTUTRRVU0xR1E1/

Register obsahuje registračné údaje o ekonomických subjektoch a vedie ho Štatistický úrad SR.

Obchodný registerhttp://www.orsr.sk/

Obchodný register je verejný zoznam, do ktorého sa zapisujú zákonom stanovené údaje ...

Živnostenský registerhttp://www.zrsr.sk/

Živnostenský register tvorí súbor určených údajov o podnikateľoch. Údaje do registra ...

Register stratených a odcudzených dokladovhttp://www.minv.sk/?stratene-a-odcudzene-doklady

Overte si, či sa vám niekto nepreukázal strateným alebo odcudzeným dokladom inej osoby.

Čítali sme

Kandidátov na sudcov ÚS je zatiaľ 11, pribudli P. Kohút a B. Gerberyhttp://www.teraz.sk/slovensko/kandidatov-na-sudcov-us-je-zatial-11/414451-clanok.html

Návrhy na kandidátov sa môžu doručovať do pondelka 26. augusta do 12.00 h. Poslanci parlamentu ...

O post ústavného sudcu má záujem zatiaľ osem uchádzačovhttp://www.teraz.sk/slovensko/o-post-ustavneho-sudcu-ma-zaujem-zat/414303-clanok.html

Návrhy na kandidátov sa môžu doručovať do pondelka 26. augusta do 12.00 h.

Smer-SD chce zrušiť súdne poplatky v pracovnoprávnych sporochhttp://www.teraz.sk/slovensko/smer-sd-chce-zrusit-sudne-poplatky-v/414276-clanok.html

Novela zákona by v prípade úspešného odhlasovania v parlamente mala byť účinná od 1. ...

Smer-SD chce upraviť vymáhanie a podmienky náhradného výživnéhohttp://www.teraz.sk/ekonomika/smer-sd-chce-upravit-vymahanie-a-podmi/414266-clanok.html

V súčasnosti podľa platného zákona sú stanovené viaceré podmienky pri náhradnom výživnom.

Občianske preukazy by mali mať aj deti do 15 rokov, ministerstvo navrhlo dve verzie dokladovhttps://www.webnoviny.sk/obcianske-preukazy-by-mali-mat-aj-deti-do-15-rokov-ministerstvo-navrhlo-dve-verzie-dokladov/

Do 31. decembra 2021 by každý občan Slovenskej republiky s trvalým pobytom na území SR mal ...

Šéf najvyššieho súdu musí mať odborné a morálne predpoklady a Harabin to podľa Via Iuris nie jehttps://www.webnoviny.sk/sef-najvyssieho-sudu-musi-mat-odborne-a-moralne-predpoklady-a-harabin-to-podla-via-iuris-nie-je/

Najvyšší súd SR je vrcholom všeobecného súdnictva a musí ho viesť človek, ktorý má ...

Nové časopisy

Bulletin slovenskej advokácie 7-8/2019

Bulletin slovenskej advokácie 7-8/2019

Recenzovaný časopis pre právnu vedu a prax vydávaný Slovenskou advokátskou komorou.

Justičná revue 6-7/2019

Justičná revue 6-7/2019

Časopis pre právnu prax.

Verejné obstarávanie – právo a prax 3/2019

Verejné obstarávanie – právo a prax 3/2019

Dvojmesačník plný odborných informácií monitoruje aktuálne dianie v oblasti verejného ...

Justičná revue 5/2019

Justičná revue 5/2019

Časopis pre právnu prax.

STUDIA IURIDICA Cassoviensia 1/2019

STUDIA IURIDICA Cassoviensia 1/2019

Elektronický vedecký časopis vydávaný Právnickou fakultou Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v ...

Bulletin slovenskej advokácie 6/2019

Bulletin slovenskej advokácie 6/2019

Recenzovaný časopis pre právnu vedu a prax vydávaný Slovenskou advokátskou komorou.

PoUtStŠtPiSoNe
: