Nevrátenie faktúr či nevyjadrenie sa k žalobe nemožno považovať za uznanie záväzku podľa § 323 ods. 2 OBZ.

(uznesenie Najvyššieho súdu ČR zo dňa 27. februára 2008, sp. zn. 32 Odo 479/2006)

Z odôvodnenia:

 Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. července 2003 č. j. 11 Cm 21/2002-22 zamítl žalobu na zaplacení částky 160 764,10 Kč s 18% úrokem z prodlení od 9. 4. 1998 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se žalobou domáhala úhrady částky 160 764,10 Kč s příslušenstvím s tím, že jde o kupní cenu zboží – pletařské příze dodané žalované a svůj nárok doložila fakturami, v nichž byla jako odběratelka označena žalovaná, popsáno zboží, uvedena fakturovaná částka a její splatnost, a dále dodacími listy s obdobnými údaji jako ve faktuře. Z předložených důkazů soud prvního stupně zjistil, že žádná z těchto listin neobsahuje údaj o tom, zda žalovaná zboží skutečně převzala. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně svá tvrzení neprokázala. Aby se mohla domáhat zaplacení kupní ceny za dodávku zboží podle § 447 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ"), musela by prokázat, že žalované zboží dodala, tj., že žalovaná nabyla podle § 443 odst. 1 ObchZ ke zboží vlastnické právo. Své důkazní břemeno tak žalobkyně neunesla.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. října 2005 č. j. 8 Cmo 151/2004-59 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl ze všech důkazů předložených žalobkyní odpovídající zjištění a rovněž tato zjištění správně právně posoudil. Námitku žalobkyně o nedostatečném poučení soudem nepřijal, neboť z obsahu spisu zjistil, že žalobkyně se k jednání nařízenému na den 28. 7. 2003 omluvila a požádala, aby soud věc projednal v její nepřítomnosti. Tím se žalobkyně dobrovolně zbavila možnosti být poučena podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.") a podle § 119a odst. 1 o. s. ř., a proto se nejedná o vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně ani v odvolacím řízení neprokázala, že jí žalovaná uhradila částku 26 004,20 Kč na jednu z předložených faktur, čímž mělo podle jejího tvrzení dojít k uznání závazku jeho částečnou úhradou, neboť příslušnou listinu prokazující tuto skutečnost žalobkyně u jednání odvolacího soudu nepředložila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Nesprávné právní posouzení spatřuje žalobkyně v pochybení soudu, který nepřihlédl ke skutečnosti, že žalovaná částečně plnila na fakturu č. 830243 částku 26 004,20 Kč, nikdy vystavené faktury žalobkyni nevrátila, nenamítala jejich nesprávnost, ani neuplatňovala vady zboží, a toto její chování naplňuje podmínky uznání závazku podle § 323 odst. 2 ObchZ. Za akt souhlasu lze považovat podle jejího názoru i to, že žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, považuje žalobkyně postup soudu prvního stupně, který v řízení nepostupoval podle § 114a o. s. ř. a jednání řádně nepřipravil, zejména tím, že nepožadoval po žalobkyni listiny, které žalobkyně dosud nepředložila – zejména výpis z účtu prokazující tvrzení žalobkyně o částečném plnění žalovanou. Tuto vadu posléze neodstranil ani odvolací soud. Žalobkyně navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. ]; vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu.

Tak tomu však v dané věci není, postup soudů obou instancí není v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a je v souladu i s usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 23. 1edna 2008 sp. zn. II. ÚS 926/07, ve kterém byla posuzována mj. i otázka poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. vůči účastníku řízení, který se z jednání soudu omluvil. Ústavní soud ČR v tomto usnesení konstatoval, že poučovací povinnost soudu podle uvedeného ustanovení je určena pouze účastníkům řízení přítomným u jednání, což vyplývá přímo z dikce ustanovení § 118a o. s. ř. i z gramatického výkladu této normy, a dále že je nutno při posouzení takové námitky nedostatku poučení podle § 118a o. s. ř. nutno přihlédnout k průběhu celého řízení.

Taktéž další námitka dovolatelky směřující k hmotněprávnímu posouzení věci je neopodstatněná. Dovolatelka s odkazem na ustanovení § 323 odst. 2 ObchZ zastává názor, že v dané věci došlo k uznání závazku podle tohoto ustanovení tím, že žalovaná předmětné faktury dovolatelce nevrátila a nenamítla jejich nesprávnost.

Podle § 323 odst. 2 ObchZ se za uznání nepromlčeného závazku považují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2 a 3 ObchZ. Ustanovení § 407 odst. 3 ObchZ tento právní úkon vymezuje tak, že plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

V posuzované věci však odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že dovolatelka neprokázala, že jí žalovaná částečně splnila tvrzený závazek a dovolací soud doplňuje, že za takový právní úkon nelze za žádných okolností považovat chování žalované spočívající v nevrácení faktur, či nevyjádření se k žalobě, jak dovolatelka naznačila ve svém dovolání.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., přičemž nejde o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a není tedy proti němu dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.