Zaplatenie ceny tovaru čiastočným zaplatením faktúry nemožno bez ďalšieho považovať za uznanie zvyšku záväzku a správnosti faktúr z hľadiska stanovenia ich splatnosti.

(Uznesenie Najvyššieho súdu ČR zo dňa 15. marca 2006, sp. zn. 32 Odo 276/2005) 

Odôvodnenie: 

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. září 2004, č.j. 4 Cmo 338/2003-123, výrokem I., který byl napaden dovoláním, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. července 2003, č.j. Cm 219/98-97, v napadené části, odstavci III. výroku ohledně částky 126 340,14 Kč, kterým byla žaloba v tomto rozsahu zamítnuta. Odvolací soud se ohledně posouzení nároku na úrok z prodlení v částce 126 340,14 Kč ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že žalovaná dne 28. 8. 1996 písemně uznala svůj závazek vůči žalobkyni podle § 323 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) ve výši 136 971,20 KS, ale žalobkyně neprokázala prodlení žalované s placením před 28. 8. 1996, neboť nedoložila, kdy žalované zboží dodala, a že tak učinila na základě smluvního vztahu a kdy vlastně vzniklo právo na zaplacení kupní ceny. Tím se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který z provedeného dokazování dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neprokázala-li, že by mezi jejím právním předchůdcem a žalovanou existovala kupní smlouva v ústní formě, jejíž předmětem bylo dodání zboží žalované, a smluvní vztah nebyl založen ani smlouvou ze dne 11. 2. 1992, postupem podle § 64 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, neboť se v daném případě nejednalo o závazek, který by souvisel se vznikem společnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu, a proto je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, jímž potvrdil závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 126 340,14 Kč, neboť je přesvědčena, že unesla důkazní břemeno ohledně existence smluvního vztahu mezi účastníky, resp. mezi jejím právním předchůdcem a žalovanou tím, že předložila k důkazu tři faktury, pro jejichž prodlení se zaplacením se domáhá úhrady úroku z prodlení, když má zároveň za to, že obsah smluvního závazku mezi účastníky byl vymezen ústní kupní smlouvou a právě předmětné faktury měly být písemným potvrzením – dohodou o sjednaném množství a druhu zboží, určením ceny a lhůty její splatnosti. Domnívá se, že předmětné faktury obsahovaly všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy ve smyslu § 409 obch. zák. a žalovaná částečným plněním na úhradu dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. a rovněž písemným uznáním dluhu ze dne 28. 8. 1996 uznala nejen existenci faktur, jejich doručení a evidenci ve svém účetnictví, ale i existenci kupní smlouvy a dodání smluveného zboží. Je přesvědčena, že žalované proto vznikl závazek k úhradě kupní ceny dodaného zboží podle § 450 odst. 1 obch. zák. splatné ve lhůtě splatnosti jednotlivých faktur. Protože se žalovaná nezaplacením ve lhůtě splatnosti dostala do prodlení, domnívá se, že se oprávněně domáhá přiznání úroků z prodlení ve výši podle § 369 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 502 obch. zák. Namítá, že oba soudy nerespektovaly ustanovení § 133 o. s. ř., podle něhož skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Zdůrazňuje, že v případě, kdy byl závazek uznán podle § 323 obch. zák. soud nemůže své zamítavé rozhodnutí opřít o zpochybnění existence právního vztahu, nýbrž musí vycházet z toho, zda byla v řízení vyvrácena domněnka existence závazku a v návaznosti na to prodlení žalované. V tomto směru je tedy přesvědčena, že řízení trpí vadou, proto navrhla, aby z tohoto důvodu a zároveň z důvodu nesprávného právního posouzení, bylo napadené rozhodnutí odvolacího sodu zrušeno a vráceno tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.")] po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je tato řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody.

Podle § 369 odst. 1 obch. zák. je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení.

Podle § 323 odst. 1 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.

Podle § 407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.

Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak.

Poukazuje-li dovolatelka, že unesla důkazní břemeno ohledně existence smluvního vztahu mezi účastníky, resp. mezi jejím právním předchůdcem a žalovanou tím, že žalovaná částečným plněním na úhradu dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. uznala nejen existenci faktur, jejich doručení a evidenci ve svém účetnictví, ale i existenci kupní smlouvy a dodání smluveného zboží, je třeba učinit závěr, že pokud žalovaná zaplatila dne 28. 8. 1996 žalobkyni částku 50 000 Kč na úhradu faktury č. 464883 ze dne 22. 7. 1996, tedy po datu uvedeném na faktuře jako den splatnosti, nelze z tohoto plnění usuzovat, že tímto uznala zbývající částku uvedenou na faktuře včetně splatnosti kupní ceny, a to navíc za situace, kdy žalovaná tvrdí, že faktury byly vystaveny předčasně, protože v době jejich vystavení jí ještě zboží nebylo dodáno. Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by rozhodl v rozporu s hmotným právem (§ 407 odst. 3 obch. zák.), uzavřel-li, že plnila-li žalovaná částečně závazek - zaplacení ceny zboží částečným zaplacením faktury, nelze z toho bez dalšího usuzovat, že uznala i zbytek závazku a správnost faktur z hlediska stanovení jejich splatnosti, a že tudíž byla v prodlení se zaplacením peněžitého závazku ještě před 28. 8. 1996, kdy žalovaná svůj závazek na zaplacení kupní ceny vůči žalobkyni ve výši 136 971,20 KS uznala. Odvolací soud správně konstatoval, že faktura jako účetní doklad není sama o sobě důkazem o smluvním vztahu mezi účastníky a splatnost dlužné částky, jako podstatného zjištění pro posouzení prodlení, není možné dovodit ani z uznání závazku ze dne 28. 8. 1996. Pro závěr o prodlení žalované před 28. 8. 1996 nebylo tedy použití dovolatelkou připomínaného ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. a § 133 o. s. ř. možné. Soudy obou stupňů tak dospěly ke správnému právnímu závěru, že faktury, písemné uznání závazku ze dne 28. 8. 1996 i částečné zaplacení faktury č. 464883 ze dne 22. 7. 1996 není důkazem o tom, že splatnost kupní ceny nastala před 28. 8. 1996.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., neřešil-li odvolací soud otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem, a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.