ÚS ČR upozornil na dôležitosť prezumpcie neviny pri hodnotení dôkazov

Obecné soudy odsoudily stěžovatele v trestní věci loupežného přepadení, ačkoli nejprve ho nalézací soud zprostil obžaloby pro stíhaný zločin. Důkazy, které měly prokázat, že stěžovatel loupežné přepadení skutečně spáchal, byly podle původního posouzení nalézacím soudem nedostatečné. Pachová stopa z místa činu, spojující stěžovatele s místem stíhaného trestného činu, byla vyhodnocena jako nespolehlivá a jako důkaz nepřímý a podpůrný, který nemůže sám o sobě postačovat k dovození viny obžalovaného. Výpověď klíčové svědkyně, která byla přepadena, obsahovala „naprosto zásadní rozdíly“ v popisu stěžovatele a soud její výpověď zhodnotil jako nevěrohodnou pro účel ztotožnění osoby pachatele s osobou stěžovatele. Vzhledem k absenci dalších důkazů (např. kamerových záznamů z místa činu, které nebyly k dispozici), jakož i řady pochybností v průběhu dokazování, nalézací soud uzavřel, že nebylo možné dospět bez vší pochybnosti k závěru, že skutek spáchal stěžovatel, a proto ho v souladu se zásadou in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) zprostil obžaloby.

Odvolací soud soudu prvního stupně vytknul zejména to, že na základě nepřesného popisu svědkyně – osoby napadené při loupežném přepadení – nelze zpochybnit její svědectví. Krom toho se odvolací soud odkázal na to, že v minulosti se stěžovatel již měl dopustit násilné trestné činnosti. Aniž by kterýkoli důkaz zopakoval, odvolací soud vyhodnotil důkazní situaci tak, že jiná verze, než že se stěžovatel skutku dopustil, by byla rozporná s jakýmkoliv rozumným hodnocením. V závěru odvolací soud shrnul, že vina stěžovatele je „absolutně jasná“ a „zprošťující výrok nemůže naprosto obstát“ a prvostupňové zprošťující rozhodnutí zrušil. Nalézací soud pak toto hodnocení převzal, aniž by znova provedl jakýkoli důkaz. Tento postup shledal Ústavní soud jako rozporný s ústavními garancemi spravedlivého procesu – a to zejména klíčovou zásadou presumpce neviny, stanovenou v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zahrnující i povinnost rozhodnout v případě pochybností ve prospěch obžalovaného.

Odvolací soud je v systému českého trestního řízení povolán přezkoumat skutkové i právní vady rozsudku prvostupňového soudu. Může tak zrušit i zprošťující rozsudek a věc vrátit soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Úkolem odvolacího soudu je poukázat na pochybení prvostupňového soudu. Bez toho, aby důkazy opětovně provedl, však sám nemůže hodnotit, jestli byly výpovědi a další důkazy již provedené v hlavním líčení u první instance věrohodné a pravdivé. Toto pravidlo plyne z dalšího základního principu trestního řízení – zásady bezprostřednosti, – dle které mohou soudy hodnotit jen důkazy před nimi bezprostředně provedené. Soudci musí posoudit výpověď obžalovaného, svědecké výpovědi, výpovědi znalců, věcné a další důkazy na základě osobního vjemu, nikoli pouze zprostředkovaně na základě přepisů z jednání nižšího soudu. Jde tak o jeden ze základních principů garantujících trestně stíhané osobě spravedlivý proces. Odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popřípadě k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. V posuzovaném případě však odvolací soud sám vyhodnotil klíčové důkazy, provedené soudem prvního stupně, aniž by je zopakoval, a zavázal prvostupňový soud hodnocením, že je vina obžalovaného absolutně jasná. Když pak soud prvního stupně jenom mechanicky převzal takové vadné hodnocení důkazů instančně vyšším soudem, porušil též právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Odvolací soud taktéž závažně pochybil v tom, že jako jeden z argumentů závěru o vině stěžovatele uvedl, že s ohledem na informace obsažené v opisu rejstříku trestů měl mít stěžovatel sklon k násilné trestné činnosti. Soudy však jsou povinny postupovat vůči obviněným osobám nestranně. Nic v jejich postupu nesmí naznačovat, že předjímají výsledek řízení na základě negativního hodnocení osoby obviněného. Mezi takové případy patří to, když soud vyvozuje závěry o vině taktéž ze skutečností souvisejících s povahovými rysy obviněného, které pro posouzení otázky viny za trestný čin nemají žádný význam. Jako důkaz spáchání konkrétního skutku v daném čase a na daném místě nemůže sloužit poukaz na předchozí, v tomto případě dokonce zahlazenou, trestnou činnost obviněného. Takový postup představuje zaujatost vůči osobě obviněného a porušuje tím presumpci neviny.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 2726/14 je dostupný TU.

Autor: Miroslava Sedláčková, tlačová hovorkyňa Ústavného súdu Českej republiky
Zdroj: Ústavný súd ČR
Ilustračné foto: najprávo.sk