Účelnosť ukladania pokút pri výkone rozhodnutia o výchove maloletých detí

Inštitút nariadenia výkonu rozhodnutia nie je určený na to, aby sa stal nástrojom násilnej zmeny prejavov vôle maloletého dieťaťa, pokiaľ jeho rozhodnutie nebolo úmyselne ovplyvnené tretími osobami. Pokiaľ nemožno dieťa aj napriek adekvátnemu výchovnému pôsobeniu presvedčiť, že má ísť k otcovi, javí sa ukladanie pokút ako nezmyselné a neplniace zákonom predvídaný účel, t. j. zabezpečiť splnenie povinnosti. V súlade s princípmi vyjadrenými v Dohovore o právach dieťaťa je vylúčené, aby ktorýkoľvek z rodičov nútil dieťa k plneniu povinností všetkými prostriedkami. Sankčné pôsobenie súdu tak nemá reálny objekt, teda vôľou ovplyvniteľné ľudské správanie, na ktoré by mohlo reálne pôsobiť.

(nález Ústavného súdu Českej republiky z 13. októbra 2015, sp. zn. III. ÚS 3462/14)

Z odôvodnenia:

I. Předchozí průběh řízení

1. Včas učiněným podáním splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „obvodní soud“) a rovněž v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Stěžovatelka měla za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na ochranu před zasahováním do rodinného života, které je garantováno čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod číslem 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Tohoto zásahu se obecné soudy měly dle stěžovatelky dopustit porušením limitů, v nichž lze realizovat státní moc, jak plyne z ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny.