7 / 2013
SVOBODA, Pavel: Přidružení k Evropské unii po Lisabonské smlouvě
V posledních letech se věcná působnost institutu přidružení k Evropské unii podstatně měnila,a to zejména jako důsledek změn primárního práva EU, spočívajících v přijímání specifických právníchzákladů pro ty vnější vztahy, jež podle původního znění zakládacích Smluv byly pokryty právě přidružením.Současný stav poté, co Amsterdamská smlouva (1997) dala samostatný právní základ rozvojové spolupráci(ex-čl. 177-181 SES),Niceská smlouva (2001) zakotvila výslovně hospodářskou, finanční a technickouspolupráci (HFTS; ex-čl. 181a SES) a Lisabonská smlouva v čl. 8 SEU dala základ EPS, umožňuje EUdva ne zcela souladné přístupy: buď EU může konkrétní vnější smlouvu uzavírat na co nejpřesnějšímzákladě, anebo – což považujeme za pravděpodobnější – flexibilně využívat nejednoznačného obsahovéhovymezení přidružení, HFTS a EPS k zohlednění politické vůle druhé smluvní strany. Rozdíly mezi těmitojednotlivými instituty vnějších vztahů EU, ale hlavně přesahy mezi nimi vskutku poskytují EU značnouflexibilitu, umožňující jak zohlednit politická přání mimounijní smluvní strany, tak i nenarušit principsvěření pravomocí v EU, vyžadující dostatečný právní základ ve Smlouvách pro každou činnost EU.Tento flexibilní potenciál je ale třeba nejprve osvědčit v praxi: článku 212 SFEU o HFTS možná bylo odNiceské smlouvy (2001) dopřáno málo času, aby jeho působnost byla dostatečně využita, a již vznikl dalšílisabonský čl. 8 SEU o EPS. Zatímco z čl. 212 SFEU (HFTS) vyplývá jasně souvislost s rozvojovou politikou,čl. 8 SEU (EPS) hovoří o výsadních vztazích, a má tak blíže k přidružení podle čl. 217 SFEU (přidružení).Z toho by se dalo dovodit, že implicitně existuje určitá hierarchie mezi těmito srovnatelnými právnímizáklady vnějších vztahů EU: rozvojová spolupráce – HFTS – přidružení – EPS. Tuto posloupnost podporujei systematika SFEU, ovšem s výjimkou ustanovení o EPS: jde o čl. 208-211, 212-213 a 217 SFEU (a čl. 8 SEU),stejně jako úvahy o využitelnosti čl. 8 SEU jako právního základu „pokročilého statusu“ zemí jižníhopartnerství EPS oproti současnému přidružení podle čl. 217 SFEU. Nicméně možnost použití dohodyo HFTS jako předpokoje pozdějšího přistoupení, výslovně předvídaná čl. 218/8 SFEU, však tuto hierarchiirelativizuje. Je tedy třeba vyčkat, zda i praxe vnějších vztahů EU bude tuto právně-teoretickou hierarchiirespektovat a podporovat. CR – cze
rok: 2013, 7, 641-663
KLEŇOVÁ, Veronika: Favor testamenti a ne/určitosť prejavu vôle
Príspevok sa venuje dvom rozhodnutiam vydaným NS ČR a NS SR, ktorých právnym jadrombolo posúdenie platnosti závetov, v ktorých ich zriaďovatelia ustanovili dediča takým spôsobom, že nímmá byť ten, kto poručiteľa doopatruje a usporiada mu pohreb.Uvedený spôsob označenia dediča vyvolalpochybnosti, či závet vyhovuje obsahovej požiadavke testamentu vyjadrenej v § 477 OZ a či závet nie jeneplatný z dôvodu neurčitosti prejavu vôle v zmysle § 37 ods. 1 OZ. Obidva najvyššie súdy napokon uznalizávet za platný.Vychádzajúc z platnej právnej úpravy a z princípov ovládajúcich výklad závetov, autorkav príspevku formuluje právne zdôvodnenie vyššie uvedeného spôsobu označenia dediča v závete.Dochádzak záveru, že ak poručiteľ ustanoví dediča slovami „mojim dedičom nech je ten, kto sa o mňa do mojej smrtipostará a usporiada mi pohreb“, takáto inštitúcia je v čase jeho smrti určitá.Dedičom má byť ten, kto poručiteľadoopatroval, pod podmienkou, že usporiada i pohreb. Zároveň, vzhľadom na ustanovenie § 478 OZ,podľa ktorého nemajú akékoľvek podmienky pripojené k závetu právne následky, (v súlade s prevládajúcouinterpretáciou) považuje takúto podmienka za nepripojenú. Z toho vyplýva, že dedičstvo by sa v okamihusmrti poručiteľa malo ponúknuť tej osobe, ktorá sa starala o testátora do jeho smrti, bez ohľadu na to, čiusporiada aj pohreb, alebo nie. Navrhovaná interpretácia síce dôsledne nerešpektuje poručiteľovu vôľu,aplikujúc princíp favor testamenti však vykladá testamentárnu dispozíciu takým spôsobom, aby bolav súlade s ustanoveniami zákona. Tým umožní preklenúť neurčitosť prejavu vôle poručiteľa v čase jehosmrti a predíde tak neplatnosti testamentu pre rozpor s ustanovením § 37 ods. 1 OZ. CR – sla
rok: 2013, 7, 664-676
SELTENREICH, Radim: "Zakladatelský věk": federální soudnictví a ústavní problematika v USA na sklonku 18. a v prvé čtvrtině 19. století
Autor se ve svém článku zabývá vývojem federálního soudnictví v USA v poslední dekádě 18. a první čtvrtině 19. století. Tuto problematiku se pak snaží především postihnout pod zorným úhlemdramatického ústavního vývoje, který v této době probíhal a v němž se nezřídka právě federální soudnictvíocitalo v prvé linii boje mezi oběma tehdejšími znepřátelenými frakcemi americké politiky – federalistya republikány.Nad celou touto problematikou se pak pochopitelně neodbytně vznáší i klíčová otázka po tom, kdo budedohlížet nad tím, zda akty státní moci jsou v souladu s ústavou, či nikoliv. Ačkoli tyto problémy jsou řešenyjiž na sklonku 18. století – autor v této souvislosti vyzvedává zejména Hamiltonův slavný „esej číslo 78“z „Listů federalistů“ o soudnictví, či přímo zákon o soudnictví z roku 1789 – za „zakladatelský věk“, kdyobrysy federálního soudnictví, jakož i otázka soudního přezkoumávání ústavnosti nabudou svých pevnýchtvarů, lze dle něj považovat také (a snad ještě více) první čtvrtinu 19. století.V článku je tak pochopitelněanalyzován i klíčový případ americké ústavní historie „Marbury v.Madison“, jakož i tzv. „economical cases“. CR – cze
rok: 2013, 7, 677-690
KAŠPAR, Ondřej – STEHLÍK, Ondřej: Rovnost volebního práva v judikatuře Ústavního soudu ČR
Tento článek se zabývá uplatněním principu rovnosti volebního práva v České republice. Autořise zaměřují na jednotlivé složky rovnosti volebního práva, tedy princip rovnosti hlasů a princip rovnostiváhy hlasů s ohledem na volební judikaturu Ústavního soudu.V první části příspěvku se tak autoři věnujíporušení principu rovnosti hlasů v podobě jednotlivých excesů na úrovni voleb do obecního zastupitelstvav podobě tzv. uplácení voličů a účelového přihlašování voličů k trvalému pobytu v obci. Ve druhé částipříspěvku se autoři zabývají porušováním principu rovnosti váhy hlasu na úrovni voleb do Poslaneckésněmovny Parlamentu České republiky, jeho vývoji a možnému řešení do budoucnosti. CR – cze
rok: 2013, 7, 691-710
PLAŠIL, Filip: Úskalí pojmu "veřejný zadavatel" na příkladu církevních právnických osob
Ačkoliv Soudní dvůr Evropské unie ve své judikatuře proklamuje nutnost eurokonformního výkladu právních termínů použitých v tzv. zadávací směrnici upravující oblast veřejných zakázek, dostávají se v praxi orgány členských států i právní teorie do úzkých, zejména při výkladu definice veřejného zadavatele, obsažené v čl. 1 odst. 9 směrnice. Již samotný překlad několika součástí definice způsobuje zásadní problémy kvůli užití zřejmě dosud neznámých právních pojmů, se kterými právní řády členských států neoperovaly. Uvedené obtíže se markantně projevují na příkladu posuzování církevních právnických osob jako veřejných zadavatelů. V České republice se dosud k dané problematice vyjadřoval zejména Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve dvou rozhodnutích, která přinesla různý výsledek. Obdobně i německé orgány rozhodují o charakteru církevních právnických osob různorodě a vzácný nesoulad lze nalézt i na půdě německé právní teorie. K řešení otázky, které tzv. jiné právnické osoby považovat za veřejné zadavatele, nepřispívá ani příloha III, resp. XI zadávací směrnice, neboť jednotlivé členské státy nejsou schopny se sjednotit, které subjekty mezi veřejné zadavatele zahrnout. CR – cze
rok: 2013, 7, 71-720
MAZÁNEK, David: Systémové selhání veřejné správy aneb majjí statisíce rozhodnutí chybně vyznačenou doložku právní moci?
Autor v článku uvádí, jaké zákonné požadavky jsou kladeny na individuální správní akty, resp. na poučení omožnosti uplatnit řádný opravný prostředek. Nejprve cituje názor Ministerstva vnitra (jako gestora nad správním řádem) a poté i obdobný názor Nejvyššího správního soudu (jako vrcholného soudního orgánu soustavy obecných soudů, pokud jde o agendu správního soudnictví). Následně tyto názory podrobuje kritice, kdy jako ústřední rozpor mezi autorem a uvedenými institucemi je výklad formulace ust. § 68 odst. 5 správního řádu „…od kterého dne se tato lhůta počítá…“, neboť autor považuje, na rozdíl od těchto institucí, formulaci, jež má takovémuto zákonnému požadavku dostát, a která zní „…odvolání lze podat do 15 dnů ode dne jeho oznámení ke…“ za nedostatečnou, přičemž při své argumentaci odkazuje na znění ust. § 40 odst. 1 písm. a) správního řádu, kde jsou upravena pravidla pro počítání lhůt. Dále je popsána praktická aplikace tohoto ustanovení správního řádu správními orgány od účinnosti „nového“správního řádu, včetně orientačního počtu individuálních správních aktů, kterých se uvedená polemika týká.V poslední části článku se pak zabývá úvahami, jaké zásadní důsledky pro praxi má, pokud se jeho názor akceptuje, nezákonnost některých individuálních správních aktů, nezákonná činnost adresátů působení správních orgánů na základě nepravomocných individuálních správních aktů, chybné posouzení včasnosti uplatnění řádného opravného prostředku ze strany správních orgánů atd. CR – cze
rok: 2013, 7, 721-728
ELIÁŠ, Karel; recenze: RONOVSKÁ, K.: Ronovská K. Nové české nadační právo v evropském srovnání. Praha: Wolters Kluwer, 2012, XVIII + 327 s.
Základem práce je autorčin habilitační spis, který však byl podstatně přepracován a doplněn se zvláštním zohledněním nové úpravy v občanském zákoníku. Kniha je ve skutečnosti rozdělena do čtyř částí. První část (širší souvislosti) přibližuje teoretická a metodologická východiska celého spisu. Druhá část (komparace) se věnuje obsáhlému srovnání zkoumaného právního útvaru a konkrétním úpravám a tématům, na nichž nadační právo stojí. Třetí část (syntéza) shrnuje výstupy autorčina zkoumání společného základu, společných rysů a společných vývojových tendencí nadačního práva v Evropě a obsahuje rovněž výklad o europeizaci nadačního práva s odkazem na příslušné souvislosti politické, judikatorní a na problematiku přeshraniční působnosti nadací. Čtvrtá část obsahuje závěry. Recenzovaná monografie je prací mimořádnou, v níž autorka uplatnila rozsáhlé teoretické znalosti nejen domácí právní úpravy, ale i úprav zemí, jimž se v knize komparativně věnuje. CR – cze
rok: 2013, 7, 729-731
JAMBOROVÁ, Lenka; recenze: GOODEY, J. – AROMAA, K.: Goodey J. - Aromaa K. (eds.) Trestné činy z nenávisti. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2012, 93 s.
Recenzované dílo je českým překladem sborníku, který byl vydán v roce 2008 ve Finsku jako sborník ze Stockholmského kriminologického sympozia, konaného v letech 2006-2007. Sborník obsahuje šest příspěvků pojednávajících o některých aspektech trestných činů z nenávisti z kriminologického pohledu a řeší nejen sám problematický pojem, ale také problémy spojené se sběrem dat v různých státech, jednotlivé přístupy řešení problematiky trestných činů z nenávisti, systém a míru zpracovávání dat v jednotlivých státech apod. Články poskytují inspiraci, jak účinněji provádět u nás sběr dat a analýzu těchto trestných činů a jakým nedostatkům se vyvarovat. Jistým nedostatkem sborníku je jeho malý rozsah. CR – cze
rok: 2013, 7, 731-734
FRIEDEL, Tomáš; recenze: STEVENS, J.P.: Stevens J.P. Five Chiefs: A Supreme Court Memoir. New York: Little, 2011, 292 s.
Recenzované dílo přináší paměti soudce Nejvyššího soudu USA, který na tomto soudě působil téměř třicet pět let. Hlavním cílem autora je představení pěti posledních předsedů Soudu. Kniha může být rozčleněna na tři tematické úrovně: rovinu judikatury, rovinu zážitků ze Soudu a rovinu osobního života autora. Dílo je napsáno zručně a přehledně, snoubí se v něm právnická pregnance s citem pro srozumitelnost a vypravěčským umem. CR – cze
rok: 2013, 7, 734-735
VRBA, Milan: Zpráva z konference "Odpovědnost a ručení v právu obchodních společností"
Informace o obsahu a průběhu akce. CR – cze
rok: 2013, 7, 736-740
Právník je teoretický časopis pro otázky státu a práva. Jeho vydavatelem je Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i. Vychází 12x ročně. ISSN 0231-6625 www.ilaw.cas.cz