Rozpor výkonu práva uplatniť námietku premlčania s dobrými mravmi

Výkon práva namietať premlčanie uplatneného nároku môže byť považovaný v rozpore s ustanovením § 3 ods. 1 OZ, len ak bol prostriedkom umožňujúcim poškodiť iného účastníka právneho vzťahu, zatiaľ čo dosiahnutie vlastného zmyslu a účelu sledovaného právnou normou by zostalo vedľajšie a z hľadiska konajúceho by bolo bez významu. Jednalo by sa tak síce o výkon práva, ktorý je formálne so zákonom v súlade, avšak išlo by o výraz zneužitia tohoto subjektívneho práva (označované rovnako ako šikana) na úkor druhého účastníka, a teda o výkon v rozpore s dobrými mravmi. Tieto okolnosti by pritom museli byť naplnené v natoľko výnimočnej intenzite, aby bol odôvodnený tak významný zásah do princípu právnej istoty, akým je odoprenie práva uplatniť námietku premlčania.

(rozsudok Najvyššieho súdu ČR z 19. februára 2009, sp. zn. 25 Cdo 539/2008)

Z odôvodnenia:

Žalobci se domáhali na žalovaných náhrady škody spočívající ve ztrátě žalobkyně b) na starobním důchodu za dobu od 19. 8. 2003 do 30. 4. 2006. Ztráta měla vzniknout tím, že žalobkyně b) osobně pečovala o invalidního žalobce a), který utrpěl poškození zdraví při dopravní nehodě, za níž odpovídají žalovaný 1) jako provozovatel vozidla a žalovaná 2) jako řidička.

Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 11. 12. 2006, č.j. 6 C 110/2006-55, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že 7. 8. 1972 došlo k dopravní nehodě, při které žalobce a) utrpěl vážný úraz, po němž zůstal odkázán na soustavnou osobní péči žalobkyně b). Tuto nehodu způsobila žalovaná 2), která řídila vozidlo provozované žalovaným 1). Za toto jednání byla žalovaná 2) rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 9. 11. 1972, č.j. 1 T 330/72-53, shledána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 trestního zákona. Rozhodnutím Č. s. s. z. (dále jen „ČSSZ") ze dne 4. 9. 2003, byl žalobkyni b) přiznán od 19. 8. 2003 starobní důchod. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně b) žalobu ve správním soudnictví, jež však byla pravomocně zamítnuta. Žalobkyně b) se následně domáhala změny rozhodnutí ČSSZ o výši starobního důchodu žádostí o odstranění tvrdosti zákona o důchodovém pojištění u ministra práce a sociálních věcí. Tato žádost byla zamítnuta rozhodnutím ze dne 21. 7. 2005, č.j. 2005/36737-32. V průběhu nalézacího řízení žalovaná 2) a vedlejší účastník namítli promlčení uplatněného nároku. Z uvedených zjištění okresní soud vyvodil, že žalobci se dozvěděli o osobě škůdce dne 8. 12. 1972, kdy nabyl právní moci odsuzující rozsudek Okresního soudu ve Svitavách 9. 11. 1972, č.j. 1 T 330/72-53, a o výši škody dne 27. 2. 2004, kdy nabyl právní moci zamítavý rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2004, č.j. 28 Cad 69/2003-18 (dále jen „rozhodnutí správního soudu"), jímž bylo přezkoumáno rozhodnutí ČSSZ o starobním důchodu žalobkyně. Byla-li žaloba podána až 24. 5. 2006, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty. Žádost žalobkyně b) o odstranění tvrdosti zákona nemohla právní moc rozhodnutí správního soudu ovlivnit, a nemohla proto nic změnit ani na vědomosti žalobců o vzniklé majetkové újmě a o její objektivně vyčíslitelné výši; uplatnění této žádosti proto bylo pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty bez významu. Jelikož námitka promlčení byla uplatněna důvodně, soud žalobu zamítl.

K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20. 9. 2007, č.j. 22 Co 203/2007-90, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že dnem následujícím po 27. 2. 2004 začala běžet promlčecí doba k uplatnění nároku, protože nejpozději dnem právní moci rozhodnutí správního soudu se žalobci dozvěděli o výši škody a o tom, kdo za ni odpovídá. Žádost žalobkyně b) o odstranění tvrdosti zákona představuje pouze způsob, jak mohla být vzniklá škoda nahrazena jiným subjektem než žalovanými. Jelikož žalobci požadovali, aby žalovaní byli zavázáni k náhradě škody solidárně, jde podle odvolacího soudu o nedílný závazek a proto námitka promlčení vznesená jedním z dlužníků má právní účinky pro všechny nedílně zavázané spoludlužníky. Z těchto důvodů krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jímž odvolacímu soudu vytýkají, že po právní stránce nesprávně zhodnotil zjištěné skutečnosti a provedené důkazy. Dovolatelé nesouhlasí se závěrem, že jimi uplatněné právo je promlčeno a že subjektivní promlčecí lhůta k jeho uplatnění jim počala běžet již dnem následujícím po právní moci rozsudku, kterým byla zamítnuta jejich žaloba o přezkoumání rozhodnutí ČSSZ. Za rozhodující okamžik pro určení počátku této lhůty žalobci považují doručení rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí, jímž byla zamítnuta jejich žádost o odstranění tvrdosti zákona, protože do té doby byli přesvědčeni, „že jim bude vyhověno". Dovolatelé rovněž zdůrazňují, že promlčení jejich nároku namítl jen vedlejší účastník; žalovaný 1) tuto námitku vůbec nevznesl a žalovaná 2) se k námitce vedlejšího účastníka pouze připojila. Za této situace uplatnění námitky promlčení není důvodné a vyhovění této námitce dovolatelé pokládají za odporující dobrým mravům. Proto navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.") po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., není však důvodné.

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé označili, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).

Dovolatelé prostřednictvím námitek, jež jsou podřaditelné způsobilému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., zpochybňují správnost právního posouzení účinků námitky promlčení vznesené vedlejším účastníkem na straně žalovaných a počátku promlčecí doby vztahující se k nároku na náhradu ztráty žalobkyně b) na starobním důchodu oproti důchodu, který by jí byl přiznán, nebýt škodné události (dále jen „ztráta na důchodu").

Dovolatelům nelze přisvědčit, pokud namítají, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem na straně žalovaných nemá účinky vůči žalovaným jako hlavním účastníkům. Takové výhrady svojí podstatou zpochybňují institut vedlejšího účastenství (jeho funkčnost) v občanském soudním řízení. Vedlejší účastník je v řízení zásadně oprávněn ke všem úkonům (s výjimkou dispozice s řízením a s jeho předmětem), k nimž je oprávněn hlavní účastník, a tyto úkony činí právě ve prospěch (a s účinky pro) hlavního účastníka, jehož ve sporu podporuje. Uplatnění obrany proti žalobě je procesním právem účastníka řízení (žalovaného) a stejné právo má ve smyslu ustanovení § 93 odst. 3 o.s.ř. i vedlejší účastník, který za řízení vystupuje na jeho straně; na tom, že jde o procesní právo, nic nemění skutečnost, že pomocí obrany proti žalobě se uplatňují rovněž námitky vycházející z hmotněprávní úpravy (jako je právě námitka promlčení), neboť procesní právo tyto námitky uplatnit za řízení nelze směšovat s tím, zda mají původ v hmotném nebo jen v procesním právu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004). I kdyby bylo možné nalézt formálněprávní argumenty proti závěru o účinnosti námitky promlčení vznesené vedlejším účastníkem ve prospěch žalovaného 1), stěží lze přesvědčivě zpochybnit účinnost námitky promlčení vznesené vedlejším účastníkem ve prospěch žalované 2), která se k této námitce „pouze" připojila. Zde již totiž o osobním projevu vůle dlužníka směřujícím k vyvolání zákonných účinků promlčení nemůže být pochyb.

Pro určení počátku běhu subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě (tedy nikoli jen o protiprávním úkonu či škodné události) a kdo za ni odpovídá. Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě (nikoli z jeho předpokládané vědomosti o vzniklé škodě). Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozvěděl o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 3/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, uveřejněné pod C 1168 a C 2445 v Souboru civilních rozhodnutí NS). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku se promlčuje jako jeden celek, nikoli pouze nároky na jednotlivá měsíčně se opětující plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu (tzv. renty). Tento nárok lze uplatnit žalobou u soudu až poté, co bylo příslušným správním orgánem vydáno rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu a poškozený se o něm dozvěděl (srov. obdobně rozhodnutí publikované pod č. 36/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); totéž pak platí ohledně předmětného nároku na náhradu ztráty na důchodu.

Z těchto důvodů v posuzované věci počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku nemohl nastat právní mocí rozhodnutí správního soudu (a tím méně dovolateli namítaným doručením zamítavého rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí o žádosti o odstranění tvrdosti zákona), ale již v okamžiku, kdy se žalobkyně b) dozvěděla o přiznání starobního důchodu a o jeho výši (tj. nejpozději doručením rozhodnutí ČSSZ, proti němuž její žaloba ve správním soudnictví směřovala).

Námitka dovolatelů, že vyhovění námitce promlčení soudem je v rozporu s dobrými mravy, není podřaditelná žádnému z dovolacích důvodů vymezených ustanovením § 241a o.s.ř. Rozhodnutí soudu v nalézacím řízení, kterým byla na základě vznesené námitky promlčení žaloba zamítnuta, lze posuzovat (přezkoumávat) výlučně z hlediska správnosti závěru o tom, že uplatněný nárok je promlčen, a nikoli tento závěr poměřovat kritériem dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. Rozpor s dobrými mravy lze vytýkat účastníkem uplatněné námitce promlčení, nikoli soudnímu rozhodnutí, jímž z tohoto důvodu právo nebylo přiznáno. Ani v případě, že by argumentace dovolatelů měla být chápána tak, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované představovalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy, není napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce. Jak již dříve konstatoval Nejvyšší soud, výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 11, pod číslem 126, obdobně tak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1058). V projednávané věci však okolnosti takové intenzity zjištěny nebyly.

Přestože v dané věci odvolací soud nesprávně určil počátek subjektivní promlčecí doby, který vázal ke dni právní moci rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí orgánů důchodového zabezpečení o výši důchodu žalobkyně b), a rovněž nesprávně usuzoval, že předmětem řízení je nedílný závazek mezi solidárními dlužníky, uzavřel-li (za situace, kdy promlčení důvodně a účinně namítl vedlejší účastník), že právo žalobců vůči oběma žalovaným je promlčeno, jeho závěr o neopodstatněnosti žaloby je v konečném důsledku správný.

Dovolateli uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak není dán, a dovolání bylo proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítnuto.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť procesně neúspěšní žalobci nemají na jejich náhradu právo a žalovaným ani vedlejšímu účastníkovi v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. února 2009

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu