Štvrtok, 28. marec 2024 | meniny má Soňa , zajtra Miroslav
Deň učiteľov
Predplatné
Štvrtok, 28. marec 2024 | meniny má Soňa , zajtra Miroslav
Deň učiteľov
TlačPoštaZväčšiZmenši

99/1963 Zb.

najpravo.sk • 26.10. 2016, 20:34

Důvodová správa

 

Obecná část

 

Občanské soudní řízení (občanský proces) má za socialismu dvojí společenskou funkci. Především je nástrojem ochrany práv, která vyplývají zejména ze vztahu občanskoprávních, pracovních a rodinných. Současně plní i důležitý úkol výchovy občanů. Obě tyto funkce občanského soudního řízení tvoří důležitou záruku socialistické zákonnosti.

 

Občanský proces se přetváří v závislosti na vývoji vztahů, kterým poskytuje ochranu, a na vývoji metod činnosti státu. S dosažením socialismu dochází jak k pronikavým změnám ve společenských vztazích, tak i ke změnám metod činnosti státních orgánů. To vyžaduje, aby nová úprava občanského soudního řízení plně odpovídala poměrům společnosti, která již dosáhla socialismu.

 

Dnes platný občanský soudní řád byl vydán v roce 1950. Spolu s občanským zákoníkem a se zákonem o právu rodinném byl součástí kodifikačních prací, které navazovaly na Ústavu 9. května a jejichž úkolem bylo přizpůsobit dřívější právní řád poměrům společnosti budující socialismus, zejména vyjádřit socialistické zásady v právu a tak pomoci dalšímu vývoji. Občanský soudní řád z roku 1950 je tedy zákonem, který vznikl v přechodném období od kapitalismu k socialismu a byl určen k tomu, aby sloužil potřebám společnosti v tomto období. Stejně jako ostatní kodexy této doby odráží ekonomiku přechodného období a nemůže jít nad její rámec.

 

V době svého vydání byl občanský soudní řád značným pokrokem proti úpravě občanského procesu z doby buržoazního společenského zřízení. Nejenže zjednodušil dřívější značně formalistickou úpravu, ale byl zároveň i prvním procesním kodexem, který platil pro celé území našeho státu, neboť sjednotil do té doby odlišnou úpravu soudního řízení v českých zemích a na Slovensku. Jeho hlavní význam záležel v tom, že ve svých ustanoveních provedl zásady charakteristické pro socialistický občanský proces. Jde především o zásadu objektivní pravdy, o požadavek, aby soud rozhodoval podle skutečného stavu věci a nebyl v tomto směru vázán vůlí účastníků, jak tomu je v občanském procesu buržoazním. Pokrokovou úlohu sehrály i další zásady, které ovládaly občanský soudní řád z roku 1950, zejména zásada senátního rozhodování, zásada rovnosti účastníků, jakož i omezení projednací a dispoziční zásady a odstranění nákladnosti řízení.

 

Občanský soudní řád z roku 1950 byl tak důležitým krokem na cestě výstavby socialistického soudnictví; jež byla zahájena již Ústavou 9. května a zákonem o zlidovění soudnictví z roku 1948 (zákon č. 319/1948 Sb.). Sehrál kladnou úlohu tím, že přiblížil soudy a řízení před nimi pracujícím, i tím, že byl důležitou směrnicí pro soudní činnost při budování socialistické společnosti.

 

Nikoli proto, že by měl nedostatky, ale proto, že vycházel ze společenských vztahů doby; v níž vznikl, musil být občanský soudní řád již záhy po svém vydáni (v roce 1952) novelizován a upraven tak, aby vyhovoval vývoji praxe při soustavném vývoji společenských vztahů. Z týchž důvodů musila být některá jeho ustanoveni měněna i v pozdější době. Za dobu své platnosti byl sedmkrát přímo nebo nepřímo novelizován a přizpůsoben tak novým poměrům.

 

V současné době je občansky soudní řád překonán vývojem natolik, že je třeba nahradit jej novým zákonem, neboť pronikavé změny, k nimž došlo s dosažením socialismu, vyžadují i podstatnější zásahy do úpravy občanského soudního řízení.

 

V novém občanském soudním řádu se především promítají změny, k nimž došlo v hmotném právu. Oproti tradičnímu pojetí občanského práva jakožto úpravy majetkových vztahů, je úprava nového občanského zákoníka soustředěna na vztahy, k nimž dochází v oblasti uspokojoval i hmotných a kulturních potřeb občanů; zde může docházet ke sporům mezi občany a socialistickými organizacemi, jakož i ke sporům mezi občany navzájem. Tyto spory mají jiný charakter než spory o majetkové hodnoty, které byly typické pro kapitalistickou společnost, a úprava, kterou občanský soudní řád volí, hodí se nejlépe právě pro ně. Nová úprava klade důraz zejména na výchovné působení soudního řízení, na rychlé poskytování soudní ochrany a na to, aby rozhodnutí soudu bylo reálným řešením poruchy ve společenských vztazích. Toto pojetí plně vyhovuje i pro řešení sporů mezi občany, které vyplývají z poměrů rodinných, stejně jako sporů pracovních, k jejichž řešení je soud vedle rozhodčích orgánů rovněž povolán.

 

Změny, k nimž došlo v hmotném právu, se promítají i do jednotlivých institutů občanského soudního řádu. Ve shodě s úpravou občanského zákoníku se i občanský soudní řád zaměřuje na vztahy, které jsou v naší společnosti typické. Nejvýrazněji se to projevuje v úpravě výkonu rozhodnutí, kde se podrobně upravují zejména srážky ze mzdy a upouští se od takových prostředků výkonu rozhodnutí; které v socialistické společnosti ztrácejí svůj ekonomický význam.

 

Nový občanský soudní řád provádí na svém úseku ustanovení Ústavy, zejména ustanovení o poslání a funkci soudů. Soudy jsou státním orgánem; který je povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů občanů a organizací pracujícího lidu; jejich pravomoc je proto na tomto úseku co nejširší a může být vyloučena jen na základě výslovného ustanovení zákona. Pokud o právech občanů rozhodují výjimečně jiné orgány, osnova zásadně připouští přezkoumání jejich rozhodnuti soudem a upravuje i řízení, v němž se tak děje.

 

Občanský soudní řád je i uskutečněním zásad, které jsou podle Ústavy charakteristické pro činnost socialistického soudu. Jde o výchovné poslání soudní činnosti, o zásadu sborového rozhodnutí, o zásadu soudcovské nezávislosti, zásadu materiální pravdy, zásadu ústního projednávání a veřejnosti.

 

S dosažením socialismu dochází i k vyššímu stupni ve vývoji socialistického demokratismu. Při dalším rozvinutí socialistického demokratismu na úseku soudnictví dochází (stejně jako i na jiných úsecích) jednak k tomu, že řada úkolů přechází ze státních orgánů na přímé orgány pracujících (zde např. na místní lidové soudy) nebo na společenské organizace (např. rozhodčí řízení v pracovních sporech). Za druhé se mění i charakter státních orgánů, které se stávají orgány celospolečenskými; výrazem tohoto směrů vývoje je i přímá účast pracujících na soudním řízení. Tato účast má různé formy. Projevuje se již v tom, že všichni soudci jsou voleni lidem a že rozhodování se účastní vedle soudců z povolání i soudci vykonávající tuto funkci vedle svého zaměstnání. Občanský soudní řád umožňuje, aby se pracující účastnili soudního řízení také prostřednictvím účasti národních výborů a společenských organizací. Účast pracujících na řízení umožňují i ustanoveni o jeho veřejnosti; nejde již o prostou účast diváků na jednání soudů, ale o aktivní spoluúčast veřejnosti, neboť občanský soudní řád poskytuje zástupcům kolektivu pracujících možnost, aby při jednání mohli vyslovit své mínění o věci.

 

Úprava, kterou volí občanský soudní řád; je dalším zjednodušením občanského soudního řízení. Toto zjednodušení se tyká jak jednotlivých institutů (např. místo zvláštní úpravy odvolání a stížnosti jako dvou druhů řádných opravných prostředků upravuje osnova toliko jediný opravny prostředek, nebo zjednodušuje formu rozhodnutí tím, že zavádí rozsudek jako jedinou formu rozhodnutí ve věci samé atd.), tak i systému úpravy, kdy osnova upouští od zvláštní části, v níž dosavadní občanský soudní řád v jedenácti hlavách upravoval odchylky od obecných ustanovení. Zjednodušení občanského soudního řízení je dosaženo i tím, že úprava se zaměřuje především na typické instituty.

 

Občanský soudní řád zavádí i v pravomoci soudů změny. Některé věci se přesunují z pravomoci soudů do pravomoci jiných orgánů. Tak například řízení o umořování listin budou napříště provádět státní notářství. Rozhodování o zadržení v uzavřeném ústavu bude podle zákona o péči o zdraví svěřeno do pravomoci národních výborů tato rozhodnutí národních výborů budou však moci soudy podle uvedeného zákona přezkoumávat podle 4. hlavy 4. části.

 

Občanský proces je též metodou činnosti soudů. Občanský soudní řád proto zobecňuje zkušenosti z praxe socialistických soudů a současně umožňuje, aby v jeho rámci docházelo k dalšímu rozvoji socialistického stylu činnosti soudů. Umožňuje současně konkrétní posouzení zvláštností každého případu.

 

Práce na občanském soudním řádu byla součástí kodifikačních prací, které navázaly na Ústavu. Společně s občanským zákoníkem a se zákonem o rodině prošel rozsáhlým připomínkovým řízením, v němž se k jeho koncepci i k jednotlivým ustanovením mohli plně vyjádřit především ti, kteří budou jeho ustanovení používat v praxi. Vládní návrh občanského soudního řádu je proto kolektivním dílem, na jehož přípravě se podílela celá řada pracovníků praxe a vědy.

 

Občanský soudní řád plní řadu významných úkolů. Navazuje na pokrokové zásady socialistického civilního procesu, vyjádřené již v občanském soudním řádu z roku 1950, a znamená další etapu v jejich rozvinutí. Umožňuje současně další vývoj, zejména další prohloubení demokratizace soudnictví. Tím vším přispívá k upevnění socialismu v naší vlasti.

 

Zvláštní část

 

ČÁST PRVNÍ

 

OBECNÁ USTANOVENÍ

 

Hlava první

 

Základní ustanovení

 

Základní ustanovení vymezují, co je předmětem úpravy, a vyjadřují, jaké je poslání občanského soudního řízení v socialistické společnosti. Socialistický občanský proces má dvojí společenskou funkci. Je jednak nástrojem ochrany práv, jednak plní důležité výchovné poslání. Obě tyto funkce jsou v dialektické jednotě: tím, že spravedlivě rozhoduje, vychovává soud občany a jeho výchovná činnost naopak přispívá k ochraně práv.

 

Základní ustanovení dále charakterizují socialistickou podstatu občanského soudního řízení. Vyjadřují některé zásady občanského soudního řízení, zejména zásadu účasti pracujících, zásadu veřejnosti řízení, zásadu objektivní pravdy a zásadu projednací. Nejde zde ovšem o úplný vypočet všech procesních zásad. Některé zásady řízení, např. zásada rovnosti účastníků, nejsou vyjádřeny v základních ustanoveních, ale až v souvislosti s úpravou institutů, jichž se především týkají. Jiné zásady je možno vyvodit z celého zákona, aniž by zde byly výslovně formulovány. Naproti tomu v základních ustanoveních je upravena i poučovací povinnost soudů, ačkoli nejde o procesní zásadu, ale o konkrétní ustanovení, které však sem patří vzhledem ke svému významu a vzhledem k tomu, že výrazně charakterizuje socialistickou podstatu našeho občanského procesu.

 

Význam základních ustanovení spočívá ovšem nejen v tom, že mají podat obraz o povaze našeho občanského soudního řízení, ale i v tom, že jsou zároveň pravidly pro výklad smyslu a společenského významu jeho jednotlivých institutů.

 

Hlava druhá

 

Soudy

 

Pravomoc

 

Při vymezení pravomoci soudů upouští osnova od dosavadní definice, podle niž soudy rozhodovaly o všech občanskoprávních věcech, pokud nebyly z jejich pravomoci vyňaty. Pojmem "občanskoprávní věc" však občanský soudní řád nerozuměl toliko vztahy vznikající na základě občanského práva, ale i věci rodinné, pracovní a další, takže tato definice nebyla ani přesná ani jasná. Osnova naproti tomu vymezuje pravomoc soudů tak, že výslovně vypočítává vztahy, o nichž soudy mají jednat a rozhodovat. Jsou to vztahy občanskoprávní, rodinné, pracovní a družstevní. V družstevních věcech rozhodují ovšem soudy jen tam, kde není podle zákona nebo stanov dána pravomoc družstevních orgánů.

 

Soudní ochrana práv je jednou z ústavních záruk socialistické zákonnosti. Stanovená pravomoc soudů může být proto vyloučena a svěřena jiným orgánům jedině na základě zákona.

 

Z hlediska principu dělby práce mezi jednotlivými orgány socialistického státu bude někdy účelné, aby soudy mohly projednávat a rozhodovat i takové věci, které by jinak do jejich pravomoci nepatřily. Pravomoc soudů musí být v těchto případech výslovně stanovena zákonem.

 

V některých případech je předpokladem pravomoci soudu, aby věc byla dříve projednána u některého jiného orgánu, zejména u rozhodčího orgánu, jde-li o věci vyplývající z pracovních vztahů. Jde tu o jednu z forem postupného přechodu úkolů státních orgánů na společenské organizace.

 

Příslušnost

 

Soustava československých soudů je jednotná. Vztahy mezi soudy nejsou proto vztahy pravomoci (vztahy mezi orgány různých druhů), ale vztahy příslušnosti, a to buď věcné, funkční nebo místní.

 

Stěžejním článkem jednotné soudní soustavy jsou okresní soudy. Z toho vychází osnova, když stanoví, že okresní soudy jsou v prvním stupni příslušné k řízení o všech věcech, a dále, že rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím místních lidových soudů.

 

Příslušnost místních lidových soudů vymezuje osnova jen odkazovacím ustanovením, neboť tato otázka je už, vyřešena v samostatném zákoně o místních lidových soudech.

 

Vyloučení soudců

 

Ustanovení o vyloučení soudců zajišťuje osnova, aby o věci rozhodoval nestranný soudce. Důvody vyloučení oproti dnešnímu stavu rozšiřuje na všechny případy, kdy je možno pochybovat o tom, že se soudce při rozhodování nedá ovlivnit svým předchozím rozhodnutím; je zde však třeba, aby soudce o věci rozhodoval, takže nestačí jeho pouhá účast na řízení. Rozhodování o vyloučení je stejně jako v trestním řízení svěřeno předsedovi soudu. Správnost jeho rozhodnutí je možno přezkoumat jak cestou správní, tak i procesní při rozhodování o opravných prostředcích proti rozsudku.

 

K přikázání věci proto, že všichni soudci určitého soudu jsou v dané věci vyloučeni nebo že pro to hovoří důvody vhodnosti, může dojít na návrh nebo i bez návrhu.

 

Hlava třetí

 

Účast na řízení

 

Účastníci

 

Zásada rovnosti účastníků je důsledkem rovnosti všech občanů. Rovnost účastníků znamená, že občané i organizace, pokud vystupují jako účastnici občanského řízení, mají v řízení stejné postavení a rovná práva. Aby rovnost účastníků byla skutečně reálnou zásadou, stanoví osnova, že soud je povinen postarat se o to, aby k uplatnění svých práv měli stejné možnosti; činí tak zejména poučovací povinností. Výrazem rovnosti účastníků je i jejich právo jednat před soudem v mateřštině.

 

Kdo je účastníkem řízení, řídí se povahou projednávané věci; z toho důvodu podrobnější vymezení účastníků neobsahují obecná ustanovení, ale až další části osnovy.

 

Způsobilost být účastníkem řízení odpovídá v podstatě způsobilosti k právům. Avšak kromě občanů, organizací a státu může být účastníkem řízení i ten, komu zákon tuto způsobilost výslovně přiznává, tedy např. opatrovník, který podává návrh na určení otcovství.

 

Při úpravě způsobilosti jednat před soudem (tzv. procesní způsobilost) vychází osnova u nezletilých z toho, že nejsou vždy s to do všech důsledků pochopit význam řízení. Proto připouští, aby i tam, kde nezletilý může sám nabývat práv a brát na sebe povinnosti a kde tedy má procesní způsobilost, soud rozhodl, že nezletilý musí být v řízení zastoupen zákonným zástupcem. Zákonný zástupce provádí pak za zastoupeného procesní úkony a doručují se mu všechny písemnosti. Totéž platí i pro občany, jejichž způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena.

 

Je-li třeba zastoupení, ustanovuje opatrovníka zpravidla obecný soud chráněnce; soud, u něhož probíhá řízení, může jej ustanovit jedině při nebezpečí z prodlení.

 

Organizace a státní orgány jednají u soudu v případě, že jsou samy účastníky řízení, prostřednictvím svých pracovníků, a to buď těch, kteří za ně jednají podle statutu; nebo těch, kteří prokáží své pověření. Zde nejde o zastoupení, neboť prostřednictvím těchto pracovníků jedná přímo organizace nebo orgán; úkony těchto pracovníků jsou úkony organizace nebo orgánu.

 

Všichni účastníci se mohou dát zastoupit. Kdo může být zástupcem, upravují předpisy občanského, rodinného a pracovního práva. Osnova vychází z toho, že účastník si zvolí za zástupce zpravidla advokáta. Může si ovšem zvolit kteréhokoli občana způsobilého k právním úkonům. Soud však nemusí takového občana jako zástupce připustit, kdyby to odporovalo pravidlům socialistického soužití; bylo by ta zejména tehdy, kdyby zastoupení bylo využíváno k neoprávněné výdělečné činnosti. Bezplatného zástupce účastníku, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, ustanoví k žádosti soudu vedoucí advokátní poradny, má-li být tímto zástupcem advokát; jde tu o obdobu ustanovení trestního řádu. Není-li třeba, aby byl bezplatným zástupcem advokát, ustanoví jej předseda senátu z pracovníků soudu.

 

Účast národního výboru a společenské organizace

 

Uplatnění a ochrana práv není za socialismu jen záležitostí jednotlivců. To je vyjádřeno i tím, že kromě účastníků se řízení účastní i orgány a organizace, které jsou představiteli zájmů společnosti. Účelem jejich účasti na řízení je proto především prosazování zájmů společnosti na zachovávání pravidel socialistického soužití, jakož i ochrana práv občanů, péče o zjištění skutečného stavu věci a zvýšení výchovného účinku řízení.

 

Účast národních výborů a společenských organizací na řízení nebyla dosud v předpisech upravuj cích občanský proces obsažena. Jde tu o významný přínos osnovy z hlediska prohloubení demokratismu našeho soudnictví. Je nepochybné, že účast na řízení je i výrazným projevem součinnosti soudu, s jinými orgány.

 

Základní formou účasti národního výboru nebo společenské organizace na řízení je jejich vstup do kteréhokoli řízení; jež už bylo před soudem zahájeno. Národní výbor nebo společenská organizace mají pak v řízení prakticky stejná práva jako účastníci. Zejména se mohou vyjádřit ke všemu, co se za řízení stane, uvádět své stanovisko k věci a činit příslušné návrhy.

 

Vedle možnosti vstupu do zahájeného řízení poskytuje osnova národnímu výboru právo podat návrh na zahájení řízení, a to v případě, je-li v zájmu společnosti třeba vyřešit určitou věc, ačkoliv účastníci sami návrh na zahájení řízení nepodávají.

 

U společenských organizací soud přezkoumá, zda jsou splněny podmínky pro jejich vstup do řízení, zda tu je zájem společnosti, který předpokládá jejich účast na řízení, a zda o účasti společenské organizace rozhodl ten její orgán, který je k tomu povolán. Tím se zabraňuje, aby nedocházelo k takovým vstupům do řízení, které neodpovídají účelu tohoto institutu. U národního výboru soudu nepřísluší přezkoumávat oprávněnost jeho vstupu, neboť vzhledem k postavení národních výborů v mechanismu našeho státu je třeba jeho vstup do řízení považovat vždy za oprávněný.

 

Ať již dojde k podání návrhu na zahájení řízení nebo ke vstupu do řízení, může jednat před soudem za národní výbor nebo společenskou organizaci nejen jejich pracovník, ale také některý z členů, zpravidla funkcionář.

 

Jak při podání návrhu, tak při vstupu do řízení vystupují národní výbor a společenská organizace samostatně a nikoli na straně některého z účastníků. Přestože jsou v obou případech oprávněny k týmž procesním úkonům jako účastníci řízení, nemohou přece jen učinit takové úkony, které představují dispozici právem, o které v řízení jde. Tak zejména nejsou oprávněny uzavřít za některého z účastníků smír. Na druhé straně však budou v řízení zajisté o smírné řešení věci usilovat.

 

Účast prokurátora

 

Osnova nemění nic na právu prokurátora v zájmu společnosti nebo v zájmu ochrany práv občanů a organizací podat návrh na zahájení řízení, popř. do kteréhokoli řízení vstoupit. Kdežto u národního výboru bude pro podání návrhu na zahájení řízení rozhodujícím hlediskem zájem na zachování pravidel socialistického soužití, bude jím u prokurátora zájem na zachování socialistické zákonnosti.

 

Proti dosavadní úpravě upouští osnova od rozlišování dvojího postavení prokurátora v řízení (v případě; že prokurátor podal návrh na zahájení řízení, byl účastníkem řízení, ale když vstoupil do řízní, měl sice práva účastníka, ale účastníkem nebyl). Podle úpravy; kterou provádí osnova, vystupuje prokurátor jako strážce socialistické zákonnosti vždy v postavení subjektu odlišného od účastníka řízení.

 

Hlava čtvrtá

 

Úkony soudu a účastníků

 

Do obecných ustanovení o úkonech soudu se především promítá ústavní zásada sborového projednání a rozhodování věci. Má-li rozhodovat předseda senátu sám, je k tomu třeba výslovného ustanovení zákona; rozhodování předsedy senátu je pak jen výjimkou, kterou odůvodňuje jednoduchost nebo povaha rozhodnutí.

 

Osnova stanoví jako zásadu, že k projednání věci nařídí soud jednání, u něhož mají právo být přítomni všichni, kdo se účastní řízení.

 

Osnova umožňuje, aby soud jednal na takovém místě, které je nejvhodnější z hlediska výchovného vlivu řízení nebo z hlediska účelnosti.

 

Vedle úkonů soudu upravuje osnova i úkony účastníků řízení, a to především podání. Stanoví, že každé podání se posuzuje podle svého obsahu a že proto nezáleží na jeho pojmenování. Na náležitostech podání trvá osnova jen tam, kde je jejich zachování nezbytně nutné pro věcné vyřízení podání. Nedostatky a vady podání se soud vždy pokusí odstranit.

 

O úkonech soudu se spisují protokoly. Jejich náležitosti jsou zjednodušeny.

 

Ustanovení o doručování jsou zjednodušena a přizpůsobena úpravě v trestním a správním řízení. Upouští se od některých nepraktických forem doručování, jako je např. doručování veřejnou vyhláškou. Vzhledem k významu některých písemností, je třeba je doručovat do vlastních rukou; o které písemnosti jde, je vždy uvedeno na příslušných místech osnovy. Do vlastních rukou budou doručovány i rozsudky. Změnu zavádí osnova při doručování organizacím a orgánům, když stanoví, že se doručuje pracovníkům oprávněným písemnosti přijímat (podatelna), a to i když jde o doručení do vlastních rukou.

 

V ustanovení o předvolání a předvádění je změnou toliko to, že podmínkou pro předvedení je, aby soud o možnosti předvedení předvolaného předem poučil.

 

Podle dosavadní úpravy se tzv. navrácení v předešlý stav vztahuje nejen na lhůty, ale i na úkony. Osnova v zájmu lepší srozumitelnosti omezuje navrácení jen na lhůty a tam, kde by zmeškání nějakého úkonu mohlo mít nepříznivé následky, umožňuje nápravu jiným vhodnějším způsobem.

 

ČÁST DRUHÁ

 

ČINNOST SOUDU PŘED ZAHÁJENÍM ŘÍZENÍ

 

Hlava první

 

Předcházení sporu

 

V socialistické společnosti je úkolem soudu nejen projednávat a rozhodovat spory, ale také vzniku sporů předcházet. Postupující vývoj naší společnosti vede k tomu, že v budoucnu se bude těžiště činnosti přesouvat z vlastního řešení sporů na předcházení sporu.

 

Způsoby, jimiž lze předcházet sporu, jsou různé. K předcházení sporu slouží i výchovná a propagační činnost soudu, která je upravena v zákoně o organizaci soudů. Občanský soudní řád pak upravuje předcházení sporu v konkrétních případech. Činí tak zejména úpravou pohovorů.

 

K pohovoru soud pozve občana, který neplní své povinnosti vůči rodině, spoluobčanům nebo společnosti. Při pohovoru, jehož se mohou zúčastnit i další občané, jichž se věc týká, popřípadě zástupci příslušného kolektivu pracujících z pracoviště nebo místa bydliště, má soud možnost zcela neformálním způsobem dosáhnout objasnění okolností případů a vhodným výchovným způsobem, zejména domluvou, vést toho; kdo neplní své povinnosti, popřípadě dokonce zasahuje do práv jiného, aby nadále dobrovolně povinnosti plnil a zanechal rušivých zásahů do práv jiného. Výsledkem takového pohovoru by měl být zpravidla morální závazek občana v podobě příslibu dobrovolného plnění povinností a vystříhání se neoprávněných zásahů do práv druhého. Plnění příslibu soud kontroluje, a to popřípadě s pomocí společenských organizací a národních výborů.

 

Tam, kde dochází k rušení řádného občanského soužití, pozve si soud k pohovoru všechny, kdo se takového rušení dopouštějí. Stejně postupuje, neplní-li určitou povinnost více občanů (například několik uživatelů bytu neplatí stanovenou úhradu za užívání bytu). K pohovoru pozve si občana předseda senátu. Má-li předseda senátu za to, že by to lépe splnilo výchovný účel pohovoru, provede pohovor senát. Pozvání k pohovoru stane se buď na žádost občana nebo organizace (zpravidla těch, vůči kterým mají být povinnosti plněny), anebo i z podnětu, národního výboru nebo společenské organizace.

 

Příčinami porušení práv a tím i sporů bývají nedostatky v činnosti organizací. Osnova proto jako jednu z metod, jimiž soud předchází sporu, upravuje i upozornění.

 

Zjistí-li soud v činnosti některé organizace nedostatky, zejména takové, jež by mohly vést k porušení práv občanů a tak později možná i ke sporům, upozorní na ně organizací. Osnova zajišťuje, aby se organizace upozorněním skutečně zabývala a nenechala je bez odpovědi. V případě, že by organizace neodpověděla na upozornění soudu, sdělil by soud zjištěný nedostatek nadřízenému orgánu nebo by na něj upozornil jiný státní orgán, například prokuraturu nebo orgán lidové kontroly. Postup soudu při předcházení sporu je zcela neformální a není třeba vázat jej přísnými pravidly. Příslušný je zde proto také kterýkoli soud.

 

Hlava druhá

 

Předběžná řízení

 

Projednání sporu není jedinou formou, kterou soud poskytuje ochranu porušeným a ohroženým právům. Tento účel sledují i předběžná řízení, která patří mezi preventivní formy ochrany právních vztahů.

 

Smírčí řízení

 

Osnova především upravuje smírčí řízení. Nejde tu snad jen o převzetí dosavadního tzv. pretorského smíru neboli smíru před zahájením řízení, jehož účelem je uzavření smíru s účinky pravomocného rozsudku, se sice zahajuje především na návrh, ale návrh nemusí podat oba účastníci; stačí, podá-li jej jeden z nich. To je významná odchylka od dosavadní úpravy. Ještě větší odchylkou je však právo soudu zahájit smírčí řízení i bez návrhu. Bude se tak dít zpravidla z podnětu národního výboru, společenské organizace nebo prokurátora.

 

Smírčí řízení je zcela neformální a soud v něm využije všech možností výchovného působení. Především vysvětlí účastníkům, jaká jsou jejich práva a povinnosti, a seznámí je s následky uzavření smíru. Při smírčím řízení využívá soud vhodně též součinnosti se společenskými organizacemi a může provést smírčí řízení i na pracovišti nebo v místě. Nejde tedy při smírčím řízení jen o urovnání vztahů mezi účastníky, ale právě o jednu z forem předcházení sporům.

 

Protože podle zákona o místních lidových soudech provádějí také místní lidové soudy smírčí řízení v majetkových sporech, může soud postoupit provedení smírčího řízení místnímu lidovému soudu.

 

Řízení o smíření manželů

 

Důležitou novotou; kterou přináší osnova, je řízení o smíření manželů. Jeho úprava navazuje na dobré zkušenosti, které mají soudy a advokátní poradny se smiřováním manželů, kteří teprve hodlají podat návrh na rozvod. Praxe ukázala, že smíření manželů v této době má daleko více naděje na úspěch; než když už je zahojeno řízení o rozvod. I v těch případech; kdy nedojde k smíření a kdy je návrh na rozvod podán, má předběžný pokus o smír své opodstatnění, protože umožní soudu sledovat vývoj rozvratu mezi manžely a tím mu usnadní závěr, zda tu je či není takový rozvrat, který odůvodňuje rozvod manželství.

 

Osnova proto zavádí řízení o smíření manželů jako podmínku; bez jejíhož splnění pravidelně nelze zahájit řízení o rozvod. Toliko výjimečně - nelze-li toto řízení prakticky provést - může soud rozhodnout, že od tohoto řízení upouští; k návrhu na rozvod stačí v těchto případech přiložit rozhodnutí soudu o tom, že řízení o smíření manželů není třeba.

 

Na rozdíl od smírčího řízení zahajuje se řízení o smíření manželů vždy jen na návrh některého z manželů. Příslušný k němu je soud, který by byl příslušný k řízení o rozvod, aby bylo zabráněno tomu, že řízení proběhne jen formálně.

 

Řízení o určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů

 

Mezi předběžnými řízeními upravuje osnova i řízení o určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů, neboť souhlasným prohlášením rodičů o otcovství dítěte je vyřešena věc osobního stavu a předchází se tak případnému sporu o určení otcovství soudem.

 

Hlava třetí

 

Předběžná opatření a zajištění důkazu

 

Úpravou předběžných opatření umožňuje osnova rychle a pružně řešit takovou situaci, kdy je třeba okamžitého zásahu soudu. Výslovně stanoví případy, kdy použití předběžného opatření bude přicházet nejčastěji v úvahu. Úprava konce platnosti předběžného opatření je zjednodušena a zpřesněna.

 

Ustanovením o zajištění důkazu sleduje osnova, aby skutečný stav věci mohl být zjištěn i tehdy, kdyby důkaz nebylo možno provést za řízení.

 

Použití předběžných opatření a zajištění důkazu přichází v úvahu nejen před zahájením řízení, ale mnohdy i během řízení. Podmínky pro jejich použití jsou i potom stejné. Osnova proto v § 102 toliko odkazuje na úpravu obsaženou v této hlavě.

 

 

 

ČÁST TŘETÍ

 

ŘÍZENÍ V PRVNÍM STUPNI

 

Hlava první

 

Průběh řízení

 

Zahájení řízení

 

Soud nemá možnost sám sledovat každé porušení nebo ohrožení práva; nelze mu proto ukládat povinnost zásahu všude tam, kde k porušení nebo ohrožení práva došlo. Proto se stanoví jako zásada, že se řízení zahajuje na návrh, což je ostatně zároveň výrazem práva každého občana nebo organizace obrátit se na soud se žádostí o ochranu porušeného nebo ohroženého práva.

 

Právo podat návrh na zahájení řízení přísluší však nejen účastníkům řízením, ale i národnímu výboru nebo prokurátorovi; národní výbor a prokurátor mohu podat návrh dokonce proti vůli účastníků, vyžaduje-li to zájem na zachování pravidel socialistického soužití (návrh národního výboru) nebo zájem na zachování socialistické zákonnosti (návrh prokurátora).

 

Náležitosti návrhu na zahájení řízení osnova zjednodušuje; trvá jen na těch, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodovat.

 

Osnova dále uvádí, jakých rozhodnutí se může navrhovatel domáhat; návrh na určení, zda tu je či není právo nebo právní vztah, je vázán na naléhavý právní zájem navrhovatele, aby bylo znemožněno zneužívání a zbytečné podávání takového návrhu.

 

V případech, na jejichž vyřešení má společnost vždy zájem, je třeba, aby řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu. To ovšem neznamená, že v těchto věcech se řízení zahajuje jedině bez návrhu, tedy (podle dosavadní terminologie) z úřední povinnosti. Zásada, že na návrh je možno zahájit každé řízení a že se každý může na soudu domáhat ochrany svého práva, platí v plné míře i zde; řízení je v těchto věcech zahájeno proto již tím, jakmile se někdo domáhá rozhodnutí soudu. Řízení se zahajuje bez návrhu toliko v případech, kdy nikdo návrh nepodá a kdy iniciativu k řízení vyvine sám soud, jakmile se dozví o skutečnosti, která to odůvodňuje. V takových případech vydá soud o zahájení řízení usnesení, aby účastníci byli vyrozuměni o tom, že o jejich právech a povinnostech bude v řízení rozhodováno.

 

Osnova dále určuje den, kterým je řízení zahájeno, neboť tímto dnem nastávají účinky řízení, a to jak hmotněprávní, tak procesní. Jestliže tedy zákon například předpisuje k uplatnění práva určitou lhůtu, je tato lhůta zachována, jakmile došel soudu návrh. Tímto dnem je totiž zahájeno řízení, a to i tehdy, jestliže návrh došel soudu nepříslušnému; na řízení je totiž třeba hledět jako na jeden celek, i když proběhne postupně u několika soudů.

 

Jestliže mělo předcházet rozhodčí řízení, je řízení u soudu pravidelně zahájeno dnem, kdy pracovní spor došel k soudu, ať už tím, že byly u soudu podány námitky - třebas nesprávné - proti rozhodnuti rozhodčího orgánu, nebo tím, že rozhodčí orgán sám spor postoupil. V případě, že by návrh byl podán přímo u soudu, aniž by došlo k rozhodčímu řízení, ačkoli jde o případ, kdy toto řízení musí předcházet, soud musí takto zahájené řízení zastavit pro nedostatek podmínky řízení. Nejde-li o takový případ, projedná soud pracovní spor stran těch nároků, která byly v rozhodčím řízení uplatněny. O dalších později uplatněných nárocích rozhodovat ovšem nemůže, neboť stran nich nejsou splněny podmínky řízení.

 

Místní příslušnost

 

Ustanovení o místní příslušnosti určují, který ze soudů prvního stupně je příslušný věc projednat. Jako zásadu osnova slonoví, že tímto soudem je obecný soud odpůrce. Vedle toho je však možno zahájit řízení i u jiného soudu v případech příslušnosti dané na výběr; jde o případy, kdy může být někdy účelnější, aby věc projednal jiný soud než soud obecný. Mezi soudy danými na výběr osnova již neupravuje soud pracoviště navrhovatele; tato příslušnost ztrácí význam obecným zavedením rozhodčího řízení, neboť v pracovních věcech bude rozhodovat soud, v jehož obvodu má sídlo rozhodčí orgán.

 

Osnova dále upravuje tzv. výlučnou místní příslušnost, kdy pro zvláštní povahu věcí, o které jde; musí být pro řízení příslušné vždy jen určité soudy. Výlučnou příslušností pro řízení o vypořádání manželů po rozvodu a pro rozhodnutí o jejich společném bytě je sledováno, aby o sporech, k nimž může dojít v souvislosti s rozvodem, rozhodoval vždy ten soud, který je nejlépe obeznámen se situací manželů.

 

Aby soud, který věc projednává, mohl společně s ní projednat i věci, které s ní souvisí, stanoví osnova, že procesní soud je příslušný i pro řízení o věcech spojených a o vzájemných návrzích odpůrce.

 

Účastníci

 

Pojem účastníka řízení vymezuje osnova tak, že jimi budou ti, kteří jsou označeni v návrhu (navrhovatel a odpůrce), neboť o jejich právech a povinnostech se v řízení rozhoduje. V řízeních, která je možno zahájit i bez návrhu, budou účastníky především ti, v jejichž zájmu se řízení koná, a vůbec všichni, o jejichž právech nebo povinnostech by mohlo být rozhodnuto (např. prarodiče dítěte, jde-li o svěření dítěte do jejich péče jako o jednu z možností rozhodnutí).

 

Soud je povinen postarat se o to, aby okruh účastníků byl úplný. Činí tak jednak poučovací povinností a v řízeních, která je možno zahájit i bez návrhu, i tím, že přibere k řízení další účastníky; učiní tak usnesením, proti němuž není odvolání přípustné.

 

V zájmu pružnosti řízení rozšiřuje osnova možnost doplnění a záměny účastníků, ale váže ji na souhlas účastníků dosavadních, neboť ti mají vždy právo žádat, aby řízení bylo ukončeno rozhodnutím ve věci samé. Od záměny účastníků je ovšem třeba odlišovat změnu účastníků, k níž dojde změnou v právním poměru, který soud řeší (např. při smrti některého z účastníků); zde dochází ke změně účastníků přímo ze zákona, nikoli projevem jejich vůle.

 

Osnova připouští i nadále účast vedlejších účastníků. Jimi mohou být ti, o jejichž právech nebo povinnostech se sice v řízení nejedná, ale výsledek řízení se jich může dotknout. Význam této instituce je v tom, že umožňuje úplnější rozbor věci a že se její pomocí někdy předejde dalšímu sporu.

 

Úkony účastníků ve věci samé

 

Dále osnova upravuje tzv. dispozitivní úkony účastníků. Jde o úkony, které mají podstatný vliv na cely průběh řízení, a proto podléhají kontrole soudu, který zkoumá, zda neodporují zákonu nebo zájmu společnosti; změnu návrhu posuzuje soud i z hlediska procesní ekonomie.

 

Osnova připouští také vzájemný návrh odpůrce. Touto úpravou osnova sleduje, aby věci, které spolu souvisí, mohly být projednány v jednom řízení. Vzájemný návrh však není přípustný, kdyby jeho projednáním byla porušena ustanovení o výlučné místní příslušnosti soudu.

 

Dalším z úkonů účastníků, který se týká věci samé, je vzetí návrhu zpět. Jestliže soud schválí vzetí celého návrhu zpět, zastaví řízení.

 

Také smír má povahu dispozitivního úkonu. Jeho význam je ovšem širší, neboť úsilí o smírné vyřešeni případu je součásti výchovného působení soudu. Schválený smír má účinky právomocného rozsudku. Ztrácí je však tehdy, je-li rozsudkem rozhodnuto, že je neplatný. Tím se mění dnešní stav, podle něhož bylo možno napadnout smír jen návrhem na obnovu řízení, a to ve lhůtách stanovených pro obnovu; v důsledku toho nebylo možno někdy reparovat smíry; které jako právní úkony nebyly učiněny platně.

 

S uznáním a vzdáním se práva nejsou spojeny žádné zvláštní procesní účinky. Platnost těchto úkonů posuzuje soud podle hledisek stanovených hmotným právem.

 

Postup řízení

 

Průběh řízení musí být výrazem součinnosti soudu a účastníků. Soud i účastníci mají být v řízení aktivní. Soud především dbá o postup řízení a usiluje o smírně vyřešení věci. V řízení postupuje, i když účastníci jsou nečinní. S nečinností účastníků však v socialistickém procesu nemohou být spojeny takové účinky, jako je např. zmeškáni, neboť i při nečinnosti účastníků je soud povinen zjišťovat skutečný stav věci a podle něho rozhodovat.

 

Dříve, než začne jednat o věci samé, a kdykoli za řízení soud zkoumá, zda-jsou splněny podmínky řízení. Podmínkami řízení je například pravomoc soudu, to; zda nemělo předcházet jiné řízeni (např. rozhodčí řízení), věcná příslušnost, způsobilost být účastníkem řízení, procesní způsobilost, řádné zastoupení, to; zda nejde o věc, o které již bylo pravomocně rozhodnuto nebo stran niž již probíhá před soudem řízeni atd. Jednotlivé podmínky řízeni uvádí osnova na příslušných, místech; v ustanoveních o průběhu řízení upravuje toliko postup soudu při nedostatku některé z těchto podmínek. Je-li třeba řízení skončit pro nedostatek podmínek, stane se tak usnesením, kterým se řízení zastavuje. Tím se odstraňuje dosavadní rozlišování mezi odmítnutím návrhu a zastavením řízení, jehož význam nebyl pro pracující srozumitelný. Zastavení řízení znamená, že řízení se sice končí, ale o věci samé že nebylo rozhodnuto.

 

Jednou z podmínek řízení je místní příslušnost soudu; její zkoumání je však podrobeno jinému režimu než zkoumání ostatních podmínek řízení. V zájmu hospodárnosti řízení soud nepřezkoumává svou místní příslušnost kdykoli za řízení, ale jen tehdy, než začne jednat o věci samé nebo na základě včas učiněné námitky nepříslušnosti. Při zkoumání místní příslušnosti docházelo dnes často k pochybením, která měla za následek nežádoucí průtahy; aby tento stav byl odstraněn, osnova přesně stanoví, jak se řeší spory o místní příslušnost.

 

V ustanoveních o překážkách postupu řízení upravuje osnova jednotlivé případy přerušení a zastavení řízení. Mezi důvody přerušení řízení uvádí nově i případ, že účastník zemře a dědictví dosud není projednáno, a dále i případ, že soud dá podnět k řízení (popř. k přezkoumání již vydaného rozhodnutí), v němž může být vyřešena předběžná otázka.

 

Zvláštním důvodem pro přerušení řízení je i shodný návrh účastníků na přerušení řízení, popřípadě to, že se nedostaví k jednání. Tím je nahrazen klid řízení, který byl dispozitivním úkonem účastníků, na který soud neměl žádný vliv.

 

Spojení několika věcí ke společnému řízení je odůvodněno hospodárností řízení. Zároveň se jím umožňuje, aby soud měl úplnější pohled na řešenou věc a její souvislosti. Možnost spojení věcí osnova rozšiřuje vhodnou úpravou příslušnosti soudu. Spojením věcí nesmí být porušena jedině ustanovení o výlučné místní příslušnosti. V některých případech osnova vyžaduje, aby řízení bylo vždy spojeno.

 

Jednání

 

Přímost řízení vyžaduje, aby věc byla rozhodnuta zpravidla při jediném jednání. Osnova klade důraz na jeho přípravu, která nemá být jen přípravou v technickém smyslu slova; soud při ní musí vejít do styku s účastníky, získat přehled o projednávané věci a pokusit se i o smírné řešení. Přitom ovšem nejde o samostatnou fázi řízení, jak je tomu v řízení trestním, neboť úkony a opatření, které soud zpravidla činí při přípravě jednaní, je možno činit i mimo rámec této přípravy.

 

Jednání je nejdůležitějším momentem průběhu řízení. Musí k němu být předvoláni vždy všichni účastníci; jakož i všichni ti, jejichž účast je nutná. Při jednáni je celý senát s nimi v bezprostředním styku; což je zárukou možnosti správného posouzení věci.

 

Jednání je veřejné. Veřejnost má zde aktivní úlohu; zástupci kolektivu pracujících mohou se souhlasem soudu vyslovit své mínění o projednávané věci. Tím se zejména umožňuje, aby se soud bezprostředně při jednání seznámil s míněním pracujících, a zajišťuje se tak i výchovné působení veřejnosti. Veřejnost může být vyloučena jen ve zcela výjimečných případech.

 

Průběh jednání bude záležet vždy na konkrétních okolnostech případu; osnova proto stanoví, že jeho průběh určuje předseda senátu. Předseda senátu celé jednání také řídí a postupuje přitom tak, aby byl zajištěn důstojný a nerušený průběh jednání, který je předpokladem výchovného působení. Osnova také připouští závěrečné řeči; půjde při nich zejména o shrnutí výsledků řízení.

 

I když věc má být rozhodnuta při jediném jednání, je nutno počítat s případy, kdy bude nutné nebo vhodné jednání odročit. Musí to však být z důležitých důvodů, například je-li zde reálná možnost smírného vyřešení případu za účasti společenské organizace. Aby nedocházelo při odročování k průtahům, má být při něm sdělen den, kdy se bude konat nové jednání.

 

Hlava druhá

 

Dokazování

 

Občanské soudní řízení splní svůj účel jen tehdy, bude-li mít soud řádně objasněny všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení věci. Jen tak bude moci soud řešit každý případ společensky žádoucím způsobem. Na rozdíl od buržoazního procesu, v němž šlo o dosažení formální pravdy, je celé občanské soudní řízení ovládáno zásadou objektivní pravdy, tj. jde v něm o zjištění skutečného stavu věci. Tomu slouží především ustanovení o dokazování.

 

Součinnost soudu a účastníků projevuje se v dokazování především tím, že je mezi ně rozložena důkazní povinnost. Účastníci jsou povinni označit důkazní prostředky, a to nejen stran svých vlastních tvrzení, ale všechny, které mohou přispět k objasnění skutečného stavu věci. Soud však není vázán jejich návrhy, což se projevuje ve dvojím směru. Za prvé může provádět i důkazy, o nichž se sám dozvěděl, aniž by mu je účastníci navrhli. Za druhé pak je na něm, aby posoudil, které z navržených důkazů je třeba provést. Co do důkazní povinnosti tedy v občanském soudním řízení neplatí zásada vyšetřovací, která znamená, že toliko orgán, který vede řízení, pátrá po důkazech, ale zásada projednací, jejíž náplní je součinnost všech subjektů řízení.

 

V zájmu přímosti řízení stanoví osnova zásadu, že dokazování provádí soud; který vede řízení; a že je provádí senát, a to při jednání. Výjimky jsou možné jen v případě dožádání jiného soudu nebo pověření předsedy senátu. I pro tyto případy je však zajištěna přímost řízení tím, že senát může nařídit, aby takto provedené důkazy byly před ním opakovány.

 

Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit skutečný stav věci, tedy i ty, které nejsou v zákoně výslovně vypočteny (např. film, fotografie apod.). Důkaz znaleckým posudkem je přizpůsoben úpravě obsažené v zákoně č. 47/1959 Sb. Mezi důkazními prostředky jsou výslovně uvedena i vyjádření orgánů a organizací; to znamená; že i tato vyjádření hodnotí soud jako jiné důkazy.

 

Ustanovení o hodnocení důkazů vycházejí ze zásady tzv. volného hodnocení důkazů. Soud hodnotí důkazy podle své úvahy a přihlíží přitom ke všemu, co se stalo za řízení. Úvaha soudu ovšem neznamená jeho libovůli při hodnocení důkazů, ale tato úvaha musí být opřena o zjištěné skutečnosti; v odůvodnění rozsudku pak musí být uvedena hlediska, jimiž se soud při hodnocení důkazu řídil. Taková úprava umožňuje konkrétní přístup soudu k projednávané věci.

 

Mimo rámec úvahy soudu stojí, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo provinění, a otázky osobního stavu, neboť zde je možno vycházet jedině z rozhodnutí, které bylo o těchto skutečnostech vydáno.

 

Hlava třetí

 

Náklady řízení

 

Pod pojmem náklady řízení nerozumí osnova všechny náklady spojené s činností soudu, ale jen ty, které vypočítává. Ostatní náklady jsou hrazeny ze státního rozpočtu a ustanovení osnovy se proto na ně nevztahují.

 

Osvobození od soudních poplatků, přiznané soudem, vztahuje se na celé řízení a má i zpětnou účinnost. Dosavadní úprava, podle níž účastník mohl být osvobozen až od podání žádosti, vedla totiž někdy ke tvrdosti. I zpětná účinnost osvobození se ovšem vztahuje jen na poplatky dosud nezaplacené. Vzhledem k tomu, že přiznané osvobození platí i zpětně, stala se bezpředmětnou dosavadní úprava, podle níž bylo možno přiznat osvobozeni i před zahájením řízení. Osnova upouští od bezvýjimečného požadavku, aby k žádosti o osvobození bylo přiloženo zvláštní potvrzení, neboť tato potvrzení měla jen formální charakter. Napříště bude tedy třeba prokazovat, zda tu jsou podmínky pro osvobození, jakýmkoli možným způsobem. Účastník, který je osvobozen od poplatků, je současně osvobozen i od záloh; může mu také být ustanoven bezplatný zástupce.

 

Náklady řízení si zásadně platí každý sám; jen určité náklady prozatím platí stát. Většinou teprve až podlé toho, jaký je výsledek řízení, má účastník právo, aby mu je ostatní účastníci nahradili. V řízeních, kde účastníci mají postavení navrhovatele a odpůrce, je pro posouzení práva na náhradu nákladů řízení rozhodující úspěch ve věci. Je však možno přiznat náhradu náklady i odpůrci, který neměl úspěch ve věci, když svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu; použití tohoto ustanovení bude praktické zejména při sporech o zánik užívacího práva k bytu. V případech, kde není možno mluvit o úspěchu nebo neúspěchu v řízení, náhrada nákladů podle výsledků řízení se neposkytuje. V řízení o rozvod závisí právo na náhradu nákladů řízení na rozhodnutí soudu, aby bylo možno vzít v úvahu konkrétní zvláštnosti každého jednotlivého případu. Povinnost k náhradě zaviněných nákladů osnova ponechává a rozšiřuje ji i na další osoby, neboť tato povinnost je vhodnou sankci proti těm, kteří způsobují průtahy řízení. Protože ustanovení o náhradě nákladů mohla by být v některých případech tvrdá a jejich aplikace by mohla odporovat v konkrétních případech socialistickému právnímu vědomí, umožňuje osnova soudu, aby mohl široce přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivých případů.

 

Právo na náhradu nákladů řízení není třeba zvláště uplatňovat. Soud o náhradě rozhoduje bez návrhu.

 

Hlava čtvrtá

 

Rozhodnutí

 

Rozsudek

 

Osnova zavádí rozsudek jako jednotnou formu rozhodnutí ve věci samé. Dosavadní dvojí forma (vedle rozsudku i usnesení) rozhodnutí ve věci samé nebyla totiž pracujícím srozumitelná, zvláště když usnesením se někdy rozhodovalo o závažnějších věcech než rozsudkem. Rozsudkem má být rozhodnuto o celé věci; výjimky musí být odůvodněny účelností řízení (tzv. rozsudky mezitímní a částečné).

 

Osnova vymezuje hlediska, podle nichž soud při rozhodnutí věc posuzuje. Rozhodnutí není řešením jen sporu mezi účastníky, ale současně i řešením určitého konfliktu ve společenských vztazích. Osnova proto také umožňuje, aby soud mohl přisoudit i více, ovšem jedině, jde-li o některý z případů, uvedených v osnově. Toto ustanovení umožňuje správné použití některých předpisů hmotného práva; zejména předpisů o dělení odpovědnosti k náhradě škody nebo předpisů o výživném.

 

Poměr právní moci a vykonatelnosti rozsudku řeší osnova nově. Podle dosavadní úpravy spadá vykonatelnost v jedno s právní mocí rozsudku soudu prvního stupně; odsouzeny účastník musí tedy buď plnit nebo podat odvolání. Naproti tomu při rozhodnutí odvolacího soudu nastává vykonatelnost až 15 dní od právní moci. Osnova tento vztah řeší tak, že vykonatelnost nastává pravidelně i dny po právní moci rozhodnuti. U rozhodnutí soudu prvního stupně je to prodloužením lhůty k plnění, takže lhůta k odvolání bude vždy vyhrazena jedině úvaze účastníka, zda odvolání podá nebo nepodá, a následující třídenní lhůta bude sloužit k technickému zajištění plnění. Pro případy, kde by i tato lhůta byla krátká, umožňuje osnova soudu, aby určil delší lhůtu k plnění. Soud může také peněžité plnění rozložit na jednotlivé splátky; této možnosti použije zejména tehdy, jestliže by splnění rozsudkem uložené povinnosti najednou bylo pro účastníka neúměrně tíživé.

 

V určitých případech může vykonatelnost rozsudku nastat později. Podstatnou změnou je zde úprava vykonatelnosti rozsudku, který odsuzuje k přestěhování z bytu. Až dosud byly tyto rozsudky vykonatelné okamžitě, jakmile skončila lhůta k plnění. Náhradní být byl zajišťován až při exekuci. To vedlo k tomu, že v těchto případech musela být vždy zavedena exekuce. Podle osnovy je však třeba nejdříve zajistit náhradní být a teprve tím se rozsudek stává vykonatelným.

 

Předběžná vykonatelnost nastává u rozsudků odsuzujících k plnění výživného nebo pracovního příjmu za poslední tři měsíce přímo ze zákona, tedy i když nebyla soudem vyslovena. V ostatních případech může nastat předběžná vykonatelnost jedině tehdy, jestliže tak soud na návrh rozhodne.

 

Pro změnu rozsudku je rozhodující doba, kdy došlo ke změně poměrů, tedy nikoli podání návrhu. To umožňuje rozhodnout v souhlase se skutečným stavem věci. Tato úprava souvisí i s tím, že při výkonu rozhodnutí se povinný nemůže domáhat námitkami sníženi rozsudkem uložené povinnosti.

 

Oprava rozsudku je zjednodušena tím, že opravné usnesení se vydává, jen když je opravou dotčen výrok rozsudku. V těchto případech je možno také odložit vykonatelnost rozhodnutí. Neúplný rozsudek, který dosud není v právní moci, je možno doplnit i bez návrhu. Osnova zavádí i možnost opravy odůvodnění rozsudku, jestliže toto odůvodnění nemá oporu ve zjištění skutkového stavu. Odůvodněním rozsudku mohou být totiž dotčeny oprávněné zájmy účastníka a je proto na místě poskytnout možnost přezkoumání odůvodnění.

 

Usnesení

 

Usnesením se rozhoduje tam, kde zákon nepředepisuje pro rozhodnutí jinou formu. Usnesení je rozhodnutím méně závažným než rozsudek. Tomuto charakteru usnesení je přizpůsobena i jeho úprava v osnově.

 

Platební rozkaz

 

Samostatnou formou rozhodnutí je i platební rozkaz. Je to rozhodnutí ve věci samé, vydané ve zkráceném řízení. Protože platební rozkaz není zárukou, že rozhodnuti odpovídá skutečnému stavu, je jeho použitelnost ve srovnání s dnešním stavem omezena dvojím směrem: za prvé může být vydán jen na návrh socialistické organizace, za druhé nesmí jít o pohledávku, která přesahuje 1000 Kčs, pokud nejde o právo, které se opírá o výpis z knih státního peněžního ústavu. Kromě toho musí navrhovatel prokázat i to, že jeho upomínky byly bezvýsledné.

 

Podáním odporu se ruší celý platební rozkaz, tedy nikoli jen odporem napadená část. Tím je sledováno, aby soud mohl jednat souhrnně o celé věci, a dále i to, aby splnění téže povinnosti nemuselo být vykonáno podle dvou rozhodnutí.

 

Vzhledem k tomu, že se dosud používá směnek a šeků, zejména v obchodních stycích se zahraničím, přejímá osnova i institut směnečného a šekového platebního rozkazu i s koncentrační zásadou, která zde platí.

 

Hlava pátá

 

Zvláštní ustanovení

 

Některá řízení probíhající u soudu mají určité zvláštnosti, které vyplývají zejména z povahy předmětu řízení. Osnova tyto zvláštnosti upravuje jako doplňky nebo výjimky k ustanovením obsaženým v předcházejících hlavách.

 

Péče soudu o nezletilé

 

Ustanovení osnovy o péči o nezletilé sledují, aby právní vztahy nezletilých byly v plném souladu se zájmem společnosti na výchově zdravé mladé generace a také v souladu se zájmem nezletilých samotných. Proto je soud povolán k tomu, aby zasahoval v těchto věcech všude tam, kde je třeba poměry nezletilých určitým způsobem zajistit.

 

Osnova stanoví, v kterých případech o věcech péče o nezletilé rozhoduje soud a v kterých tuto péči vykonává toliko předseda senátu. Senát rozhoduje především sporné otázky, zejména věci výr chovy a výživy. Postupuje při tom i podle ustanovení předcházejících hlav.

 

Ustanovení páté hlavy vztahují se především na případy, kdy soud soustavně vykonává opatření týkající se péče o nezletilé, tedy zejména těch případů, kdy nezletilý nemá rodiče, nebo kdy rodiče jsou zbaveni svých rodičovských práv, popřípadě trvale zanedbávají své povinnosti. Řízení v těchto případech trvá delší dobu, často i řadu let, pokud trvají podmínky pro zvláštní ochranu pro nezletilého soudem. Osnova proto připouští i možnost přenesení příslušnosti jako výjimku ze zásady, že příslušnost trvá až do konce řízení. Bylo by totiž v rozporu se zájmem nezletilého, aby řízení vedl stále týž soud, když se podmínky příslušnosti změní.

 

Řízení o osvojení

 

Samostatnou úpravu si vyžaduje řízení o osvojení. V ustanoveních o tomto řízení jsou promítnuty změny, které v této instituci přináší zákon o rodině.

 

Řízení o způsobilosti k právním úkonům

 

Řízení o způsobilosti k právním úkonům je upraveno v podstatě shodně s úpravou dosavadní. Upouští se toliko od požadavku, aby vyšetřovaný byl vyšetřen dvěma znalci. Postačí posudek jednoho znalce; to ovšem nevylučuje možnost, aby ve složitějších případech si soud nevyžádal posudků několik.

 

V řízení o způsobilosti k právním úkonům není třeba obnovy řízení. Z povahy rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům totiž plyne, že takové rozhodnutí je třeba vždy zrušit, ukáže-li se, že pro jeho vydání nebyly podmínky; není možno vázu zrušení takového rozhodnutí jen na určité podmínky, přesné lhůty a návrh účastníka, jak je tomu při obnově řízení.

 

Opatrovnictví

 

Ti, kdož jsou zbaveni způsobilosti k právním úkonům nebo jejichž způsobilost k právním úkonům je omezena, vyžadují (podobně jako nezletilí) zvláštní péči soudu. Soud se musí postarat o to, aby jim byl ustanoven opatrovník, a sleduje pak, jak opatrovník vykonává svou funkci.

 

Protože péče soudu o ty, kdo byli zbaveni způsobilosti k právním úkonům, je obdobná péči soudu o nezletilé, odvolává se osnova při úpravě opatrovnictví na příslušná ustanovení upravující péči soudu o nezletilé.

 

Řízení o povolení uzavřít manželství

 

Řízení o povolení uzavřít manželství, které spadá do pravomoci soudu podle zákona o rodině, nemá povahu sporu. Jde v něm o posouzení, zda nezletilý nebo osoba stižená duševní poruchou je duševně natolik vyspělý, aby mohl uzavřít manželství, a zda je hodlá uzavřít dobrovolně. Osnova proto předpisuje vždy jeho osobní výslech soudem.

 

Prohlášení za mrtvého

 

Nová úprava řízení o prohlášení za mrtvého zahrne podle návrhu i případy, kdy podle dosud platného práva se provádí důkaz smrti. Odlišný postup v takových případech bude spočívat jen v tom, že nebude třeba přihlížet k uplynutí přiměřené doby, lze-li provedenými důkazy prokázat, že nezvěstný určitého dne zemřel. Protože návrh občanského zákoníku neváže řízení o prohlášení za mrtvého a uplynutí určitých minimálních lhůt, nebude podle nové úpravy podmínkou pro zahájení řízení ani pro rozhodnutí, jímž se někdo prohlašuje za mrtvého, uplynutí určité lhůty, nýbrž postačí, uplyne-li pouze doba okolnostem, za nichž někdo se stal nezvěstným, přiměřená. Přiměřenost této doby posoudí státní notářství podle konkrétních poměrů v rámci ostatních zjištěných okolností. Tím se ovšem nikterak nesnižuje význam doby, která uplynula od poslední zprávy o nezvěstném, pro posouzení, zda jsou podmínky pro prohlášení za mrtvého.

 

ČÁST ČTVRTÁ

 

OPRAVNÉ PROSTŘEDKY

 

Hlava první

 

Odvolání

 

Odvolání je jednotnou formou řádného opravného prostředku. Může směřovat jak proti rozsudkům; tak proti usnesením. Osnova tedy upouští od rozlišování dvou forem řádných opravných prostředků (odvolání a stížnosti), a to v zájmu zjednodušení úpravy a jejího zpřístupnění pracujícím.

 

Jako zásadu osnova stanoví, že je možno se odvolat proti všem rozhodnutím soudu prvního stupně. Odvolání ovšem musí směřovat proti výroku rozhodnutí, neboť v něm je obsaženo vlastní rozhodnutí o věci. Odvolání není přípustné jedině proti některým usnesením, která nemohou mít vliv na vlastní řešení věci a ani nemohou citelně postihnout účastníky. Připustit odvolání i proti nim znamenalo by jen poskytnout možnost zbytečných průtahů řízení. Proti ostatním usnesením je ovšem možno se vždy odvolat; mezi ně patří i usnesení, jímž se rozhoduje o smíru, neboť takové usnesení má zvláštní ráz tím, že nahrazuje rozsudek.

 

Právo podat odvolání přiznává osnova i prokurátorovi, národnímu výboru a společenské organizaci, neboť účelu jejich účasti na řízení odpovídá, aby mohli dát podnět k přezkoumání správnosti soudního rozhodnutí. Není vyloučeno ani to, aby teprve podáním odvolání do řízení vstoupili. Musí tak ovšem učinit, dokud řízení není pravomocně skončeno.

 

Vzdát se odvolání je možno jen vůči soudu; tedy nikoli projevem vůči druhému účastníku. Odvolání je také možno vzít zpět. Je to dispozitivní úkon, který podléhá vždy kontrole soudu, a to vždy soudu odvolacího. Tím osnova zajišťuje; aby bylo možno vždy věcně rozhodnout o odvolání, proti nesprávnému rozhodnutí.

 

Osnova upouští od další 15denní lhůty k podání tzv. odvolací odpovědi, neboť tato lhůta je zbytečná, když účastníci mají vždy možnost vyjádřit se (ať písemně nebo ústně) přímo u odvolacího soudu.

 

Odvolací soud musí mít možnost, aby řešil věc jako jeden celek. Na rozdíl od dnešní úpravy; kdy odvolací soud přezkoumává jen napadenou část rozhodnutí, stanoví osnova, že napadené rozhodnutí se přezkoumává celé. Tím se zároveň umožňuje, aby nesprávné rozhodnutí mohlo být napraveno již zcela v odvolacím řízení, nikoliv až použitím stížnosti pro porušení zákona.

 

Aby odvolací soud měl možnost posoudit řešenou věc samostatně, stanoví osnova, že není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Proto také připouští opakování nebo doplnění dokazování v odvolacím řízení. Rozsáhlejší doplnění dokazování však odvolací soud nemá provádět. Takové dokazování provede po zrušení rozhodnutí soud prvního stupně, u něhož jsou lepší předpoklady pro jeho bezprostřednost, rychlost i hospodárnost. Kromě toho rozsáhlejší dokazování přináší s sebou zpravidla podstatnější změny ve zjištění skutečného stavu a je potom na místě, aby o věci znovu rozhodl soud prvního stupně, aby tak odvolací soud nebral na sebe jeho funkci.

 

I pro odvolací řízení platí zásada, že věc se projedná při jednání. Jednání však není třeba nařizovat v případech vypočtených v osnově, neboť zde nejde o definitivní řešení věci a pro vydání správného rozhodnutí plně postačí stav zjištěný soudem prvního stupně. Jednání je ovšem možno nařídit i zde, budou-li to vyžadovat okolnosti konkrétního případu.

 

O věci samé rozhodne odvolací soud buď tak, že napadené rozhodnutí potvrdí, nebo je zruší, anebo změní. Výpočet důvodů zrušení rozhodnutí není taxativní; je proto na místě rozhodnutí zrušit, kdykoli nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo změnu. Formu rozsudku vyžaduje osnova jen tam, kde jde o definitivní rozhodnutí o věci samé.

 

O odvoláních proti rozhodnutím státního notářství rozhodují soudy. Na řízení o nich se obdobně užije ustanovení o odvolání proti rozhodnutím soudu. Pokud je rozlišován postup vyřizování odvolání proti usnesením a odvolání proti rozsudkům, připadají zde v úvahu ustanovení, která se vztahují na odvolání proti usnesením.

 

Hlava druhá

 

Obnova řízení

 

Obnova řízení je opravným prostředkem, který směřuje proti pravomocným rozsudkům a proti usnesením o schválení smíru, popřípadě i platebním rozkazům. Je možno jej podat jen z důvodů, které jsou taxativně vypočteny, neboť jejím všeobecným připuštěním by prakticky pozbyla význam právní moc rozsudku. Z téhož důvodu je možnost podání návrhu na obnovu omezena lhůtami, jejichž navrácení není přípustné. V těch případech, kde je třeba bezpodmínečně trvat na právní jistotě (věci osobního stavu), je obnova řízení vyloučena.

 

Řízení o obnově upravuje osnova tak, že nejdříve je třeba rozhodnout a návrhu na obnovu a teprve, je-li úspěšný, rozhodnout o věci samé. Tato úprava je odůvodněna tím, že nemůže být jednáno o věci samé, neboť tato je již pravomocně rozhodnuta. Zároveň s povolením obnovy se odkládá vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Novým rozhodnutím ve věci se původní rozhodnutí ruší.

 

Hlava třetí

 

Stížnost pro porušení zákona

 

Opravným prostředkem proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí soudu a státního notářství, kterým byl porušen zákon, je stížnost pro porušení zákona.

 

Osnova váže podání stížnosti na roční lhůtu v zájmu jistoty vztahů, o nichž bylo soudem pravomocně rozhodnuto. Ve výjimečných případech však připouští, aby stížnost byla podána i po této lhůtě. Zda jsou dány okolností, pro které je možno lhůtu překročit, posuzuje soud, který o ní rozhoduje.

 

Dosavadní úpravu řízení o stížnosti pro porušení zákona osnova po určitém zjednodušení v podstatě přejímá, neboť se v praxi osvědčila. Povaze stížnosti pro porušení zákona jako mimořádného opravného prostředku, při jehož projednání se nemůže provádět dokazování, odpovídá nejlépe kasační princip.

 

Osnova však nepřejímá možnost, aby soud toliko vyslovil, že byl porušen zákon, aniž by napadené rozhodnutí rušil. Taková úprava by odporovala socialistickému právnímu vědomí.

 

V osnově se připouští, aby proti rozhodnutí krajského, popřípadě okresního soudu o stížnosti pro porušení zákona byla podána stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu. Tím má být zajištěn dozor Nejvyššího soudu nad jednotností rozhodování.

 

 

 

Hlava čtvrtá

 

Přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů

 

Ve věcech, kde soudy přezkoumávají rozhodnutí jiných orgánů, je teprve podáním opravného prostředku dána pravomoc soudů. Proto řízení, v němž se přezkoumává rozhodnutí jiného orgánu, má nutně smíšený charakter: je řízením o opravném prostředku a současně i (z hlediska soudu) řízením v prvním stupni. Z tohoto zvláštního rázu řízení o přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů vychází úprava osnovy.

 

Rozhodnutí, jejichž přezkoumání je svěřeno do pravomoci soudů, mohou být velmi různorodá. Okruh soudem přezkoumávaných rozhodnutí se stále mění vzhledem k tomu, že se mění i zájem společnosti na tom, kterým rozhodnutím má být poskytnuta záruka socialistické zákonnosti tím, že je přezkoumá soud. Úprava řízení o přezkoumání rozhodnutí jiných orgánů respektuje tuto různorodost. Proto osnova stanoví, že jejich ustanovení se užije jen tehdy; nestanoví-li něco jiného zvláštní předpis.

 

Při úpravě příslušnosti připouští osnova jedinou výjimku ze zásady, že v prvním stupni rozhodují okresní soudy, když stanoví příslušnost krajských soudů pro věci důchodového zabezpečení. Děje se tak proto, aby v těchto věcech byla zajištěna jednotnost rozhodování.

 

Při rozhodování soudu se zde plně uplatňuje kasační princip, neboť jde o věci, které patří do pravomoci soudu jen částečně. Soud proto nemůže přezkoumávané rozhodnutí měnit, ale může je jedině potvrdit nebo zrušit. Protože přezkoumání rozhodnutí je již samo o sobě opravným prostředkem, je zde vyloučeno podat opravné prostředky další s výjimkou stížnosti pro porušení zákona.

 

ČÁST PÁTÁ

 

VÝKON ROZHODNUTÍ

 

Hlava první

 

Nařízení a provedení výkonu rozhodnutí

 

Každý, komu ukládá soudní rozhodnutí nějakou povinnost, má tuto povinnost v určené Lhůtě dobrovolně splnit. Soudy k tomu také občany i organizace vedou. Lze očekávat, že s postupujícím vývojem naší společnosti a s růstem socialistického uvědomění občanů se bude dobrovolně plnění uložených povinností stávat čím dále tím více samozřejmostí. V současné vývojové etapě jsou však ještě dosti časté případy, kdy občané a někdy i organizace nezaujímají správný postoj k soudnímu rozhodnutí a neplní dobrovolně, co jim takové rozhodnutí ukládá. Proto musí osnova pamatovat na úpravu možnosti nuceného výkonu soudních rozhodnutí, který představuje jednu z vážných záruk socialistické zákonnosti na úseku ochrany práv občanů i socialistických organizací.

 

Na rozdíl od dosavadní úpravy upouští osnova od názvu "exekuce", kterého se užívá v buržoazních procesních předpisech. Termín "exekuce" je z minulé doby u našich pracujících příliš spjat s představou tvrdého postupu buržoazního státního aparátu proti dlužníkům, kterými byli ve většině případů dělníci, drobní rolníci a nevýznamní příslušníci inteligence, zatímco jako věřitelé vystupovali především příslušníci vládnoucí třídy kapitalistické. Osnova nahrazuje proto termín "exekuce" vhodnějším českým názvem "výkon rozhodnutí", který plně vystihuje smysl ustanovení páté části.

 

Úprava výkonu rozhodnutí je proti dosavadním exekučním předpisům zjednodušena a je volena tak, aby dostatečně zajišťovala rychlé a spolehlivé uspokojení pohledávky oprávněného; aniž by přitom opomíjela respektovat odůvodněné zájmy povinného a připouštěla existenční ohrožení povinného a jeho rodiny.

 

Nařízení výkonu rozhodnutí

 

Občanské soudní řízení tvoří jeden celek, a proto se použije pro výkon rozhodnutí i ustanovení předchozích částí osnovy, nevyžaduje-li výkon rozhodnutí pro svou povahu zvláštní úpravu.

 

Osnova zajišťuje různými způsoby možnost co nejširšího výchovného působení soudu na občany. Proto dává soudu právo předvolat si povinného, jestliže to navrhne oprávněny před podáním nebo při podání návrhu na výkon rozhodnutí, a vyzvat jej k dobrovolnému splnění povinnosti uložené v rozhodnutí. Lze předpokládat, že domluva soudu spojená s poučením o následcích nařízení výkonu rozhodnutí zabrání v řadě případů tomu, aby bylo nutno povinného k respektování soudního rozhodnutí a splnění povinnosti v něm uložené donucovat. Účinnou pomoc přitom mohou soudu prokázat národní výbory a společenské organizace, zejména jde-li o plnění výživného.

 

Protože je pro toho, kdo hodlá navrhnout výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, mnohdy obtížné zjistit, kde povinný pracuje, vyplňuje osnova mezeru v dosavadní úpravě a ukládá soudu, aby již při zjišťování plátce mzdy poskytl oprávněnému účinnou pomoc. Navíc pak ukládá osnova soudu, aby poskytoval svou pomoc rovněž při zjišťování bydliště povinného. To bude sice praktické ponejvíce rovněž u výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy, ale může se to uplatnit i při jiných způsobech výkonu rozhodnutí.

 

Ukládá-li soud ve svém rozhodnutí nějakou povinnost, určí také lhůtu, ve které má být tato povinnost dobrovolně splněna. Není věcí soudu, aby v každém případě zjišťoval, zda k dobrovolnému splnění povinnosti uložené v rozhodnuti skutečně došlo nebo nikoli. Takovéto zjišťování by znamenalo velké rozšíření soudní agendy a bylo-by v mnoha případech zbytečné tam, kde došlo k dobrovolnému splnění povinnosti. Proto osnova ponechává oprávněnému, aby upozornil soud, že k dobrovolnému splnění povinnosti; uložené v rozhodnutí, nedošlo, a aby požádal o nařízení výkonu rozhodnutí. K nařízení výkonu rozhodnutí může dojít výlučně na návrh oprávněného a nikdy bez návrhu.

 

Soud může nařídit výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže je rozhodnutí již vykonatelné. Protože smír schválený soudem a platební rozkaz mají stejné účinky jako pravomocný rozsudek, vztahují se ustanovení o výkonu rozhodnutí i na vykonatelný smír a na platební rozkaz, aniž by to musila osnova výslovně stanovit.

 

K nařízení výkonu rozhodnutí a vydání dalších rozhodnutí při výkonu rozhodnutí je povolán předseda senátu. Osnova tu upouští od zásady senátního rozhodování, protože při nařizování výkonu rozhodnutí ani při jeho provádění nepůjde zpravidla o posuzováni sporných skutečností a sborové rozhodováni by zde bylo nehospodárné. Tam pak, kde by mohlo dojít k posuzování sporných okolností; burse podle osnovy senát rozhodovat.

 

Účastníci řízení

 

Okruh účastníků výkonu rozhodnutí omezuje osnova na oprávněného a povinného. Upouští se od dosavadního označení "vymáhající věřitel" a "dlužník (povinná strana)", protože uvedené označení účastníků není vhodné pro všechny způsoby výkonu rozhodnutí. Označení "oprávněný" - "povinný" lépe vystihuje postavení účastníků podle obsahu rozhodnutí a vyhovuje u všech způsobů výkonu rozhodnutí.

 

Za platnosti dosavadních předpisů nebylo jasné, zda je manžel účastníkem exekučního řízení, vede-li se exekuce na věci v zákonném majetkovém společenství manželů.

 

Osnova tuto otázku řeší zařazením ustanovení, podle kterého je manžel povinného při výkonu rozhodnutí účastníkem řízení, pokud jsou výkonem rozhodnutí postiženy věci, jež náležejí do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Zmíněné ustanovení navazuje na osnovu občanského zákoníku, ve které se stanoví, že z věcí v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů může při výkonu rozhodnutí dosáhnout uspokojení své pohledávky věřitel i jen jednoho z manželů.

 

Způsoby výkonu rozhodnutí

 

V osnově se výslovně vypočítávají způsoby, kterými lze výkon rozhodnutí uskutečnit. Jiné způsoby výkonu rozhodnutí nejsou přípustné.

 

Věci oprávněného je nejen to, zda podá návrh na výkon rozhodnutí, ale také, v jakém rozsahu navrhne provedení výkonu rozhodnutí. Tam, kde oprávněny navrhuje výkon rozhodnutí k vydobytí své peněžité pohledávky, náleží mu též volba způsobu výkonu rozhodnutí. Aby však oprávněný nepoškodil povinného tím, že by navrhl výkon rozhodnutí zároveň několika způsoby, ačkoli k uspokojení jeho pohledávky postačí třeba jen jediný způsob výkonu rozhodnutí, opravňuje osnova soud k nařízení výkonu rozhodnutí jen jedním způsobem. Nově však pamatuje osnova i na případy, kdy by navržený způsob výkonu rozhodnutí byl nevhodný, zejména neúměrný výši pohledávky oprávněného (tak například kdyby pro pohledávku 1000 Kčs oprávněný navrhl výkon rozhodnutí prodejem rodinného domku náležejícího povinnému). V takovém případě může soud nařídit výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem. Učiní to však zpravidla po slyšení oprávněného, který s tím ve většině případů bude souhlasit. Jeho výslovného souhlasu tu však třeba není.

 

Protože v praxi se ukázala jako nepraktická ta ustanovení procesních předpisů, která ukládala soudu povinnost dotázat se v případě, že byla vedena exekuce proti socialistické organizaci, u příslušného dozorčího orgánu na vhodný předmět exekuce a exekuční prostředek, osnova takovou povinnost soudu neukládá. Zájmy socialistických organizací jsou dostatečně chráněny ustanoveními o věcech a pohledávkách nepodléhajících výkonu rozhodnutí, jakož i ustanovením, podle kterého může soud nařídit výkon rozhodnutí proti organizaci jiným způsobem, než přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, jen pokud se nepodařilo uspokojit pohledávku oprávněného z prostředků povinného na účtu u peněžního ústavu.

 

Provedení výkonu rozhodnutí

 

O provedení nařízeného výkonu rozhodnutí pečuje již soud z vlastní iniciativy. Odložit nařízený výkon rozhodnutí a po určitou dobu v něm nepokračovat je soud oprávněn jen ze závažných důvodů, které zákon výslovné uvázlí. Nově vytyčuje osnova požadavek, aby soud při výkonu rozhodnutí úzce spolupracoval s národními výbory a společenskými organizacemi, které mu mohou vzhledem ke znalosti poměrů povinného podat často cenné informace, například pro rozhodování o odkladu výkonu rozhodnutí, o zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy prováděných již jen pro běžné výživné, které je povinný ochoten platit dále dobrovolně, aj. Společenské organizace mohou také působit na povinného, aby splnil svou povinnost, přestože již byl nařízen výkon rozhodnutí, což by mělo za následek, že by již nebylo nutné v nařízeném výkonu rozhodnutí pokračovat.

 

Ve výkonu rozhodnutí se pokračuje zpravidla tak dlouho, dokud není pohledávka oprávněného, přiznaná mu vykonatelným rozhodnutím, uspokojena. Někdy se však vyskytne důvod, pro který je třeba výkon rozhodnutí zastavit a dále v něm nepokračovat. Osnova uvádí důvody pro zastavení výkonu rozhodnuti. Dosavadní úprava se zjednodušuje v tom smyslu, že se upouští od námitek proti exekuci. Okolnosti, pro které bylo dosud možno vyhovět námitkám proti exekuci, stávají se jedním z důvodů zastavení výkonu rozhodnutí. Protože však bude před zastavením výkonu rozhodnutí někdy třeba posuzovat sporné okolnosti, stanoví osnova, ve kterých případech rozhodne o zastavení výkonu rozhodnutí senát. V takových případech bude také zpravidla nařízeno jednání.

 

Osnova počítá s tím, že práva, nepřipouštějící výkon rozhodnuti, bude uplatňováno jako jiná ohrožená nebo porušená práva návrhem podle třetí části, přičemž je pro tyto případy pamatováno na zvláštní úpravu příslušnosti.

 

Při úpravě náhrady nákladů výkonu rozhodnutí nemůže být rozhodující úspěch ve věci, protože neúspěch výkonu rozhodnutí nelze často přičítat k tíži oprávněného. Je proto tam, kde dochází k zastavení výkonu rozhodnutí, třeba dobře zkoumat, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo, a podle toho o náhradě nákladů rozhodnout.

 

Mezi ustanovení o výkonu rozhodnutí patří systematicky i úprava výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí a o styku rodičů s nimi. Jde tu totiž o výkon rozhodnutí, i když se jeho provedení vymyká běžnému pojetí výkonu rozhodnutí v jiných případech. Při tomto výkonu rozhodnutí mohou soudu významná přispět na pomoc národní výbory a společenské organizace; proto zde soud postupuje v úzké součinnosti s nimi.

 

Použití ustanovení o výkonu rozhodnutí

 

Ustanovení o výkonu rozhodnutí jsou určena k výkonu soudních rozhodnutí a smírů. Soudně vykonat lze však i rozhodnutí a smíry jiných orgánů, pro které není vykonávací řízení zpravidla zvláště upraveno. Je žádoucí, aby se výkon rozhodnutí netříštil a byl soustředěn u co nejmenšího počtu státních orgánů. Proto osnova dovoluje soudní výkon i takových rozhodnutí a smírů, kde projednávání věci neproběhlo před soudem a kde tedy výkon rozhodnutí není pokračováním soudního, ale jiného řízení. Osnova vypočítává rozhodnutí a smíry, které lze soudná vykonat, přestože to nejsou rozhodnutí a smíry vydané v občanském soudním řízení. (Patří sem proto i některá soudní rozhodnutí a některé soudní smíry, nebyly-li vydány v občanském soudním řízení, ale v řízení trestním nebo v řízení před místními lidovými soudy.)

 

Proti dosavadní úpravě vylučuje osnova ze soudního výkonu rozhodnutí tzv. exekuční tituly, které nejsou rozhodnutími ani schválenými smíry, a kde vzniku takového exekučního titulu nepředcházelo vlastně žádné řízení. Nebudou proto napříště soudně vykonávány notářské zápisy a výpisy z knih státních peněžních ústavů a státní pojišťovny. Pro státní peněžní ústavy a státní pojišťovnu nebude však obtížné získat podklad pro výkon rozhodnutí v podobě platebního rozkazu.

 

Osnova počítá samozřejmě též s možností soudního výkonu rozhodnutí rozhodčích orgánů ROH a jimi schválených smírů, jakož i rozhodnutí státních notářství a jimi schválených dohod. Mezi soudné vykonatelnými rozhodnutími jsou uvedena i rozhodnutí hospodářské arbitráže, protože tam, kde jde o rozhodnutí ukládající povinnost občanům a nikoliv organizacím, nelze při výkonu rozhodnutí postupovat podle předpisů o hospodářské arbitráži.

 

Osnova ukládá soudu, aby dříve, než zastaví výkon rozhodnutí tam, kde jde o rozhodnutí nebo smír, které nebyly vydány v občanském soudním řízení, zpravidla si vyžádal vyjádření orgánu, který rozhodnutí vydal nebo smír schválil, a zjednal si tak pro zastavení výkonu rozhodnutí žádoucí podklad.

 

Několik plátců mzdy

 

Osnova zaplňuje též mezeru v dosavadní úpravě tím, že stanoví, jak se má postupovat tam, kde povinný nepobírá jedinou mzdu, ale několik mezd, a to od různých plátců. Z hlediska výkonu rozhodnutí tvoří totiž všechny mzdy od různých plátců jeden celek. Jde proto především o zajištění toho, aby při výpočtu celkové částky, která nesmí být povinnému sražena, nepočítal každý plátce mzdy s celou základní částkou nepodléhající srážkám, ale jen s její částí. Je proto úkolem soudu, aby určil každému plátci mzdy jednotlivě příslušnou část základní částky nepodléhající srážkám, se kterou má při výpočtu celkové částky, nepodléhající srážkám, počítat.

 

Jiné příjmy

 

Stejně jako dosavadní předpisy vztahuje osnova ustanovení o srážkách ze mzdy i na jiné příjmy, které povinný pobírá jako odměnu za práci nebo jako náhradu za pracovní odměnu. Na rozdíl od dosavadní úpravy však osnova stanoví konkrétní postup pro případ, že mají být srážky prováděny z pracovní odměny vyplácené členům JZD v pracovních jednotkách. Osnova tak zaplňuje mezeru, kterou musela vyplňovat judikatura vzhledem k tomu, že se odměna v pracovních jednotkách vyplácí v podobě záloh během roku a v podobě vyúčtování no ukončení hospodářského roku.

 

Hlava třetí

 

Přikázání pohledávky

 

Peněžitou pohledávku, která byla rozhodnutím přiznána oprávněnému, lze uspokojit též z peněžité pohledávky povinného vůči organizaci nebo občanovi. Výkon rozhodnutí záleží v tom; že se pohledávka povinného vůči někomu jinému realizuje a získaná peněžitá částka se vyplatí buď zcela nebo zčásti oprávněnému. Zčásti se vyplatí povinnému tehdy, když pohledávka povinného, postižená výkonem rozhodnutí; je vyšší než pohledávka oprávněného vůči povinnému. Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky postihuje totiž pohledávku povinného jen do výše pohledávky oprávněného, pro kterou byl výkon rozhodnutí nařízen.

 

Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky bude praktický zejména tam, kde jako povinný vystupuje organizace. Kdežto u občanů budou hlavním způsobem výkonu rozhodnutí k vydobytí peněžité pohledávky srážky ze mzdy; bude jím u organizací krávě přikázání pohledávky, a to zejména pohledávky z účtu u peněžního ústavu;, která je pro oprávněného nejsnáze zjistitelná a postižitelná. Přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu, pro která musí vzhledem k její povaze platit jiná úprava než pro přikázání jiných pohledávek (výkon rozhodnutí se u pohledávek z účtu u peněžního ústavu provede odepsáním z účtuj, radí osnova na první místo, kdežto přikázání jiných pohledávek až na místo druhé. Přitom osnova zajišťuje, aby tam, kde jako oprávněný i jako povinný vystupují socialistické organizace, byl postup při výkonu soudních rozhodnutí obdobný jako postup při splnění arbitrážních rozhodnutí podle předpisů o hospodářské arbitráži. Společná pro oba způsoby výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky jsou i ustanovení o pohledávkách, které nemohou být postiženy výkonem rozhodnutí.

 

U přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu ponechává osnova v podstatě dosavadní úpravu, respektující zvláštní předpisy o platebním styku mezi organizacemi a o omezené použitelnosti pohledávek organizací z účtu u peněžního ústavu k jinému než stanovenému účelu. Výslovně však vylučuje použití tohoto způsobu výkonu rozhodnutí u pohledávek z účtu vedeného o vkladní knížce. Takovéto pohledávky bude možno realizovat jen na základě předložené vkladní knížky nalezené u povinného.

 

Podstatnější změny nezaznamenává ani úprava přikázání jiných peněžitých pohledávek.

 

U pohledávek nepodléhajících výkonu rozhodnutí provádí osnova změnu u pohledávek autorských odměn, protože nařízení výkonu rozhodnutí se tam, kde je vyplácena autorská odměna prostřednictvím ochranné autorské organizace, vztahuje na všechny částky složené u zmíněné organizace pro autora v běžném kalendářním roce. Toto opatření činí osnova zejména v zájmu těch oprávněných, kteří navrhují výkon rozhodnutí pro pohledávku výživného, zpravidla nezletilých dětí.

 

Stejnou úpravu jako pro pohledávky autorských odměn volí osnova pro pohledávky odměn za vynálezy, objevy a zlepšovací návrhy; jde tu nejen o zjednodušení celkové úpravy; ale také o odstranění mezery, která vznikla tím, že dosud platné předpisy sice hovořily o omezené zabavitelnosti odměny za zlepšovací návrh, ale nikoliv už za vynález a objev.

 

K přikázání pohledávky řadí osnova i postižení jiných práv než peněžitých pohledávek; nevěnuje tedy již tomuto způsobu výkonu rozhodnutí zvláštní pozornost a upravuje jej toliko v jediném ustanovení jako přechodný institut, který se v praxi téměř nevyskytuje.

 

Hlava čtvrtá

 

Prodej movitých věcí a nemovitostí

 

Dosavadní předpisy věnovaly velkou pozornost exekuci na nemovité věci a exekuci na věci movité. Ustanovení o těchto exekucích byla i systematicky předřazena ustanovením o exekuci na peněžité pohledávky a plat. Praxe však ukázala, že vymáhající věřitelé volí za předmět exekuce k uspokojení své peněžité pohledávky mnohem častěji dlužníkův plat než movité věci nebo dokonce nemovitosti. Počet exekucí na nemovité věci byl od začátku účinnosti dosud platného občanského soudního řádu, tj. od roku 1951, v poměru k počtu exekucí na plat nízký a jevil klesající tendenci. Praktičtější byly exekuce na movité věci, ale i počet těchto exekucí v posledních letech rapidně poklesl. Tuto skutečnost nemůže osnova přehlédnout. Nebylo by jistá správné znemožnit oprávněnému, aby uspokojil svou peněžitou pohledávku, která mu byla přiznána soudním rozhodnutím, z movitých věci nebo nemovitosti povinného. Praktické to bude zejména tam, kde je pohledávka oprávněného vysoká a její uspokojení srážkami ze mzdy povinného ty trvalo poměrně dlouhou dobu, anebo tam, kde povinný nemá příjem, jejž by bylo možno, postihnout srážkami ze mzdy. Proto osnova upravuje výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitostí, avšak značně jednodušeji, než jak to činily dosavadní předpisy.

 

Radikální zásah činí osnova zejména do výběru prostředků, jimiž se tento způsob výkonu rozhodnuti uskutečňuje. Protože návrh občanského zákoníku nemá již ustanovení o zástavním právu, odpadá i dosavadní možnost zřízení exekučního zástavního práva na nemovitosti. Hlavně však odstraňuje osnova z tohoto způsobu vykopu rozhodnutí dražbu, která již neodpovídá, jako typicky institut kapitalistického práva, dosaženému stupni vývoje naší společnosti. V praxi se také kázala být dražba již nevhodnou, a to jak z hlediska oprávněného, tak z hlediska povinného. Pro malý počet zájemců dosáhlo se často v dražbě jen tzv. nejnižšího podání, jež činí dvě třetiny odhadní ceny dražené movité věci nebo nemovitosti. I kdyby se však shromáždilo více zájemců, nemohli by stejně vydražit příslušnou movitou věc nebo nemovitost za částku vyšší, než kolik činí odhadní nebo úředně stanovená cena, nelze totiž ani při dražbě obcházet cenové předpisy. Musí proto osnova zavést jiný způsob prodeje movitých věcí a nemovitostí, než je prodej v dražbě. Proto osnova stanoví, že movité věci povinného budou prodány především organizacím, které s takovými věcmi obchodují nebo je potřebují k výrobě anebo provozu. Teprve nepodaří-li se věci prodat některé organizaci, mohou být prodány občanům. Tak se zabrání, aby se prodané movité věci dostaly do nepovolaných rukou, zejména pak do rukou spekulantů.

 

Prodej nemovitostí nařídí sice soud, ale provede jej státní notářství podle ustanovení, která budou obsažena v zákoně o státním notářství. Státní notářství má totiž mnohem lepší přehled o nemovitostech v příslušném okresu než soud. Jednak se u něho registrují převody nemovitostí, jednak jsou často nemovitosti předmětem projednání dědictví, které provádí také státní notářství. Proto bude státní notářství vědět, která organizace by měla o prodávanou nemovitost zájem a která by ji nejvíce potřebovala. Občanovi bude moci prodat statní notářství jen takovou nemovitost, která může být v osobním vlastnictví (rodinný domek, garáž aj.). Výtěžek, kterého se prodejem dosáhne, rozvrhne soud, kterému státnímu notářství tento výtěžek odevzdá.

 

Ani při výkonu rozhodnutí nesmějí ovšem být prodány nemovitosti a movité věci, jejichž prodej je podle příslušných předpisů zakázán. Nemohou tedy být prodány nemovitosti a movité věci patřící do základních fondů socialistických organizací, pokud není jejich prodej výjimečně dovolen, omamné prostředky nebo jedy, naturální náležitosti příslušníků ozbrojených sil atd. Osnova však vzhledem ke zvýšené životní úrovni našich občanů, dosažené od roku 1951, vylučuje z prodeje i další movité věci, mezi něž řadí takové předměty, které se stávají čím dále tím více samozřejmou součásti domácnosti našich občanů, jako například pračka nebo televizor. Musí však jíti o takové movité věci, které jsou v osobním vlastnictví povinného, tj. nikoli např. o takové věci, které nabyl občan v důsledku trestné činnosti.

 

Pokud jde o prodej movitých věcí, umožňuje osnova oprávněnému navrhnout buď výslovně, která jednotlivá věc (například motorové vozidlo), nebo které jednotlivé věci mají být v rámci výkonu rozhodnutí prodány. Zpravidla však oprávněný navrhne toliko obecně výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a jejich výběr ponechá vykonavateli. Při prodeji bude soud postupovat v úzké součinnosti s příslušnými národními výbory.

 

Nemovitost, jejíž prodej se navrhuje, musí být v návrhu na výkon rozhodnutí přesně označena se vším, co k ní patří. Před nařízením vykopu rozhodnutí musí mít soud prokázáno že je nemovitost skutečně ve vlastnictví povinného.

 

Při rozvrhu výtěžku prodeje nemovitosti respektuje osnova na rozdíl od dosavadní úpravy pohledávky nedoplatků výživného; které budou z výtěžku prodeje nemovitosti uspokojovány napříště přednostně bez ohledu na své pořadí, a to ihned za pohledávkami, pro které je u státního notářství jako prostředek jejich zajištění zaregistrováno omezení převodu nemovitosti.

 

Nově přizpůsobuje osnova prodeji movitých věcí a nemovitostí prodej spoluvlastnického podílu, který se právem řídí týmiž ustanoveními jako prodej celé nemovitosti nebo movité věci. Je ovšem třeba přitom respektovat ustanovení občanského zákoníku a v souladu s nimi tam, kde jde o osobní.

 

 

Ohodnoťte článok
Hlasovalo: 2780

Nový príspevok

PoUtStŠtPiSoNe
: