Vyžaduje zásada rovnosti účastníkov doručenie návrhu na neodkladné opatrenie protistrane?

Včera Ústavný súd Českej republiky (sudca spravodajca Vojtěch Šimíček) vyhovel ústavnej sťažnosti a zrušil uznesenie Krajského súdu v Prahe z dôvodu porušenia práva sťažovateľa na spravodlivý proces.

Zásada rovnosti strán sporu

V náleze sp. zn. II. ÚS 1847/16 zaujal názor, že zmyslom predbežného opatrenia (§ 74 a § 102 Občianskeho súdneho poriadku) je ochrana účastníka, ktorý o jeho vydanie žiada, pričom však musia byť rešpektované tiež práva toho, voči komu predbežné opatrenie smeruje. Cieľom zásady rovnosti účastníkov konania podľa čl. 37 ods. 3 Listiny základných práv a slobôd je totiž dosiahnutie spravodlivej rovnováhy medzi stranami sporu. Preto tiež platí, že ak má byť predbežným opatrením uložená povinnosť, musia mať účastníci konania možnosť v porovnateľnom rozsahu uplatniť pred súdom svoje tvrdenia aj námietky vo vzťahu k takémuto návrhu, ktoré sa premietnu do úvahy súdu ohľadom posúdenia jeho dôvodnosti. Je teda povinnosťou súdu vyžiadať si pred nariadením predbežného opatrenia vyjadrenie účastníka, voči ktorému smeruje.

Neodkladné opatrenia v slovenskom civilnom procese

Samozrejme, v slovenskom civilnom procese už predbežné opatrenia nahradili predovšetkým neodkladné opatrenia, tieto však v zásade vychádzajú z právnej úpravy neodkladných opatrení, opustila sa koncepcia dočasného charakteru tohto opatrenia. Relevanciu vo vzťahu k vyššie citovanému rozhodnutiu má ustanovenie § 329 ods. 1 Civilného sporového poriadku, podľa ktorého „súd môže rozhodnúť o návrhu na nariadenie neodkladného opatrenia aj bez výsluchu a vyjadrenia strán a bez nariadenia pojednávania. Ak rozhoduje odvolací súd o odvolaní proti uzneseniu o zamietnutí neodkladného opatrenia, umožní sa protistrane vyjadriť k odvolaniu a k návrhu na nariadenie neodkladného opatrenia.“

Pre úplnosť dodávame aj znenie článku 6 ods. 1 CSP "Strany sporu majú v konaní rovné postavenie spočívajúce v rovnakej miere možností uplatňovať prostriedky procesného útoku a prostriedky procesnej obrany okrem prípadu, ak povaha prejednávanej veci vyžaduje zvýšenú ochranu strany sporu s cieľom vyvažovať prirodzene nerovnovážne postavenie strán sporu."

Povinnosť súdov poskytnúť žalovanému priestor na prednes námietok

Ústavný súd ČR v odôvodnení vyššie citovaného nálezu okrem iného uviedol, že „právo na spravedlivé projednání věci nelze oddělit od obecného požadavku rovnosti a nediskriminace. Proces je spor, který se odehrává prostřednictvím kontradiktorní diskuse, při níž strany sporu musejí mít „rovné zbraně“, tj. stejnou možnost mluvit a obhajovat „svoji“ pravdu. V praktickém životě zpravidla nepůjde o absolutní, matematickou rovnost; jde o pojem relativní, zejména v tom smyslu, že nemůže zcela setřít rozdíl v procesním a zejména faktickém postavení stran vyplývající z jejich rozdílných možností [viz též nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.)]. Přesto princip rovnosti zbraní – prvek širšího pojetí spravedlivého procesu – vyžaduje, aby každé straně byla poskytnuta rozumná možnost hájit svou věc za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují ve vztahu k jejímu oponentovi (viz též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci De Haes and Gijsels proti Belgii ze dne 24. 2. 1997, stížnost č. 19983/92 nebo rozsudek věci Ankerl proti Švýcarsku ze dne 23. 10. 1996, stížnost č. 17748/91). K dodržení shora uvedených principů v případě stěžovatele zjevně nedošlo, neboť mu nebyla dána žádná příležitost, aby se vyjádřil k podanému návrhu na předběžné opatření, ačkoliv jeho nařízením byl zasažen ve svém právu na svobodu projevu, jakožto jedné ze zásadních komponentů moderního právního a demokratického státu. Nadto Ústavní soud připomíná, že z důvodu opomenutí možnosti, aby se stěžovatel k návrhu vyjádřil, a také z toho důvodu, že mu předchozí zamítavé rozhodnutí okresního soudu nebylo vůbec doručováno, lze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí pro stěžovatele překvapivé, což ve své podstatě též vedlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Na výše uvedeném nic nemění skutečnost, že již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátkosti lhůty, v níž musejí o podaném návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování, ale vycházejí pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny (srov. např. usnesení ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1037/15). K otázce dokazování v řízení o nařízení předběžného opatření takto Ústavní soud již dříve uvedl, že je nepochybné, že kdyby v takovém řízení bylo požadováno více než prokázání důvodné obavy, mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoliv význam [viz nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Jakkoliv je však dokazování při posuzování nezbytnosti nařízení předběžného opatření omezené, nic to nemění na skutečnosti, že je právem žalovaného vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny, aby se vyjádřil ke skutečnostem uváděným druhou stranou, čemuž odpovídá i povinnost soudů poskytnout žalovanému prostor k přednesení jeho námitek a argumentů. Právo vyjádřit se k prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny totiž negarantuje pouze možnost představení svého stanoviska k provedeným důkazům, ale obecně ke všem skutečnostem, tvrzením a úvahám, které jsou předneseny soudu. Takto jde o esenciální právo na slyšení argumentů každé strany a o zajištění příležitosti ovlivnit svými argumenty úvahu soudu, a to též u dílčích částí soudního řízení (k tomu srov. např. H. Baňouch in E. Wagnerová a kol. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 797).“

Ohrozenie budúcej exekúcie

Až judikatúra ukáže, či je uvádzaný názor aplikabilný a udržateľný aj vo vzťahu k tým neodkladným opatreniam, ktoré sa navrhujú z dôvodu ohrozenia budúcej exekúcie (pozri § 325 CSP).

Zdroj: NS ČR, ASPI, redakcia najprávo.sk
Ilustračné foto: najprávo.sk