Právník 10/2014

10 / 2014

ELIÁŠ, Karel: Osobnost Antonína Randy a jeho vliv na české soukromé právo
Stať se věnuje českému zakladateli moderní doktríny soukromého práva Antonínu Randovi (1934–1914) u příležitosti 100. výročí jeho smrti. Randa byl věrným přispěvatelem do našeho časopisu od jeho prvního ročníku (1861) až do své smrti. Zaměřením náležel k historickoprávní škole romanistického směru. Nenechal se však sevřít dogmaty římského práva, jehož „věčně bujarý kmen“ sice oceňoval, ale nepomíjel ani sociální a ekonomickou realitu své doby. Proto si např. uvědomoval sociální akcent vlastnictví, proto si všímal výzev, které jeho době přinášely rozvoj dopravy, boom akciových společností, jejichž nedostatečná regulace vyvolávala negativní hospodářské jevy, nebo nástup družstevnictví. Randův odborný záběr zahrnoval právo občanské a obchodní. Autor oceňuje Randovu akribii i optimistický étos, s nímž Randa prosazoval myšlenku, že jen jeden výklad zákona může být správný. CR – cze
rok: 2014, 10, 811-815

BEZOUŠKA, Petr: Civilněprávní otázky testovací svobody
České dědické právo je založeno na několika základních zásadách. Jednou z nich je testovací svoboda. Článek poskytuje úvod do problematiky této zásady a pravidel, které jsou jí ovlivněny. Testovací svoboda spočívá v tom, že člověk má zvolit, na koho přejde majetek, který zanechává po své smrti. Různé jurisdikce se k této svobodě staví odlišně, dědické právo v České republice však zůstavitelům poskytuje téměř neomezené právo nakládat se svým majetkem, jak se jim zlíbí. Nicméně, testovací svoboda nebyla nikdy zcela neomezená – v regulaci dědictví hraje tradičně silnou roli i nucený přechod pozůstalosti; vyvažování testovací svobody a ochrany rodinných příslušníků byl a je vždy jedním ze zásadních problémů dědického práva. Existují tedy různá omezení testovací svobody: povinný díl, dobré mravy, ochrana zůstavitele apod., a tento článek o nich pojednává.Zahrnuty jsou též přehledy o jiných právních systémech, zejména o německém, rakouském a francouzském. CR – cze
rok: 2014, 10, 816-829

ČERNÝ, David – DOLEŽAL, Adam – DOLEŽAL, Tomáš USP: Civilní odpovědnost a svobodná vůle: otázky spojené s legitimitou současného konceptu právní odpovědnosti
Cílem tohoto příspěvku jsou zejména otázky de lege ferenda, zaměřené na ospravedlnění současného přístupu k problematice náhrady škody v civilním právu deliktním. Ačkoliv otázek souvisejících s civilním deliktem je celá řada, v tomto příspěvku se zaměříme na zřejmě nejklíčovější otázku právní odpovědnosti, totiž na volbu koncepce subjektivní či objektivní odpovědnosti podle její vhodnosti a morálního ospravedlnění. S tím jsou spojeny filosofické otázky lidské svobody, determinace, kauzality, které mají své důsledky na koncept morální odpovědnosti a měly by tedy zasahovat i do roviny právní. Tyto otázky jsou v recentní právní vědě považovány za zcela zásadní elementy právní teorie civilního deliktního práva a jsou jí řešeny, nicméně dořešeny nejsou a přetrvávají o nich stálé pochybnosti. Článek se nepokouší definitivně rozhodnout o tom, který model je nejvýhodnější, nicméně poukazuje na vhodnost jednotlivých modelů v konceptuální analýze tak, aby co nejvíce vyhovovala systematice konkrétního systému práva a jeho řazení, respektive aby nebyla v příkrém rozporu se svými názorovými východisky. Celé pojetí právní odpovědnosti, a to jak v oblasti práva soukromého, tak i v oblasti práva veřejného, je v současné době postaven na předpokladu (možná nesprávném) existence svobodné vůle. Pokud je ovšem tato koncepce mylná, neměl by celý systém deliktního práva a tedy i civilního práva deliktního položen na jiných principiálních základech, které by byly za těchto okolností spravedlivější? CR – cze
rok: 2014, 10, 830-847

KOBER, Jan: Spoluvlastnické předkupní právo v rovině právní normy a v rovině právnědogmatické jako gordický uzel zdejší civilistiky?
Studie podává kritický přehled vývoje československého právního diskursu nad spoluvlastnickým předkupním právem (zákonným předkupním právem spoluvlastníků) od počátku 50. let XX. stol. do současnosti, vztahující se k po delší čas diskutované otázce, zdali také bezplatné převody spoluvlastnického podílu mohou být podřazeny uvedenému spoluvlastnickému předkupnímu právu. Spoluvlastnické předkupní právo má své kořeny ve starším právu ssutí (retraktu), avšak jeho moderní znovuzrození v českém právním řádu je spojeno se švýcarským Civilním zákoníkem (ZGB) z roku 1912. Jeho vlivem došlo postupně kvelké vlně znovuoživení tohoto institutu napříč Evropou: počínaje Tureckem, Lichtenštejnskem a Ruskem, později se rozšířivší do Československa,Maďarska, Jugoslávie, Bulharska, Norska, Německé demokratické republiky, Litvy, Estonska a jiných zemí. Článek se rovněž zaměřuje na argumentační strategie českých odpůrců institutu, včetně jejich zjednodušujícího nálepkování institutu coby „socialistického“, navzdory jeho dlouhé historii a přestože představuje stabilní součást právního řádu zemí jako Švýcarsko, Španělsko či Norsko, jakož i navzdory skutečnosti, že ještě mnohem více dalších zemí užívá institut pro některé zvláštní právní vztahy (např. v oblasti zemědělského vlastnictví).Převážně technická otázka po vhodnosti či nevhodnosti institutu a jeho případně možného právního tvaru či variet byla v rámci českého odborného diskursu znesnadňována a narušována vnášením vágních ideologických tvrzení. Článek se kloní k názoru, že spoluvlastnické zákonné předkupní právo může být významným prvkem, zvyšujícím právní jistotu spoluvlastníků. Mimo jiné jím dochází k vyvažování některých negativních stránek spoluvlastnictví. Postavení spoluvlastníka je stabilnější a právně jistější, což činí spoluvlastnění atraktivnějším zvláště pro malé spoluvlastníky. Z této příčiny článek stručně kritizuje nový zdejší OZ a jím přivozené změny, dalekosáhle omezující tento právní institut a podržující jej v omezené míře pouze pro některé zvláštní právní poměry. CR – cze
rok: 2014, 10, 848-890

PETR, Pavel: Právo stavby
Na rozdíl od koncepce zákona o právu stavby z roku 1912 přináší nový občanský zákoník změnu v podobě rozšíření subjektů, které smí právo stavby ke svým pozemkům zřídit. Tím by měla odpadnout překážka, která značně limitovala jeho širší rozšíření. Právo stavby asi nebude příliš frekventovaným institutem evidovaným ve veřejných seznamech, ale jeho existence rozšíří paletu možností pro řešení obsahově totožných životních situací. Smyslem příspěvku je tedy zamyšlení nad děleným vlastnictvím a účelem a genezí práva stavby v návaznosti na Randovo dílo, jakož i predikcí budoucího vývoje instituce na realitním trhu. CR – cze
rok: 2014, 10, 891-898

SALÁK, Pavel jr.: Vlastnické právo k pokladu
Text se zabývá otázkou, komu a z jakého důvodu by mělo být přiznáno vlastnické právo k pokladu – zda vlastníkovi pozemku, nálezci, nebo státu. Sleduje historický vývoj jednotlivých nároků od antických dob přes středověk do současnosti. Zabývá se skutečností, jak mělo na vlastnické právo k pokladu vliv odlišné chápání cennosti v minulosti a v současnosti, kdy je tento institut zpravidla spojen s archeologickým nálezem. I přes toto odlišné pojetí je možno se v antickém právu inspirovat. Nárok vlastníka pozemku je typický pro původní římskou společnost preferující absolutní pojetí vlastnického práva. Nárok nálezce byl preferován zejména při náhodném nálezu, ale vlastník pozemku stále obdržel určitý podíl. Nárok státu se pak zpravidla opíral o skutečnost, že poklad byl chápán jako věc bez dědice a tedy připadl státu jako odúmrť. Skutečnost, že pokladem byl často předmět historické hodnoty, vedla nakonec k tomu, že z občanského práva u nás nález pokladu vymizel. Přesto by i památkový zákon měl lépe pamatovat na nároky nálezce a vlastníka pozemku, aby nedocházelo k zatajování těchto nálezů. CR – cze
rok: 2014, 10, 899-916

THÖNDEL, Alexandr: Služebnosti: vybrané aspekty starého právního institutu
Příspěvek pojednává o vybraných aspektech institutu služebností. Cílem této práce není samozřejmě podat kompletní a vyčerpávající výklad celé problematiky. Obsah je rozčleněn do osmi kapitol. První pojednává o římském právu, zdůrazňuje některé římskoprávní zásady, které mají k této problematice stále co říci. Obecně jsou zdůrazněny principiální základy tohoto institutu. Následuje stručný nástin vývoje právní úpravy služebností (věcných břemen) na našem území od ABGB, přes občanské zákoníky z r. 1950 až do platnosti zákona č. 89/2012 Sb. Třetí kapitola se zaměřuje na pojetí služebností v občanském zákoníku. Následující kapitola věnuje pozornost předmětu služebností (služebné věci). Pátá kapitola pojednává o změně vlastníka služebné věci. Dále se text příspěvku zaměřuje na rozdělení služebností, v návaznosti rozebírá též právní poměry z nich plynoucí. Poslední kapitola je potom věnována jejich zániku. Pochopitelně, že nebylo možné postihnout veškeré změny a dopady, které přináší nová civilní úprava a tak pozornost byla zaměřena jen na některé z nich. Jde především o široké pojetí věci, nové koncepční pojetí služebností. Nebyly vynechány ani otázky právní kontinuity v právních poměrech ze služebností. Obsah příspěvku nesměřuje jen k pozitivistickým závěrům, ale vychází též z komparace s římským právem a ABGB. Jakkoli se může zdát, že služebnosti jsou ustupujícím institutem, není tomu tak zcela. Pravdou je, že s vývojem společnosti zanikají služebnosti, které nebudou mít zřejmě dalšího významu. Naopak se objevují služebnosti nové, jejichž potřeba vyvstává s rozvojem civilizace. Je tak možné uzavřít, že význam služebností je v průběhu právní historie konstantní, a že potřeba jejich dostatečné legislativní úpravy je bez pochyb. CR – cze
rok: 2014, 10, 917-936

: Antonín Randa: protokol o schůzi I. třídy ...
Přetisk původního zápisu. CR – cze
rok: 2014, 10, 937-938

: Přehled článků Antonína Randy v časopise Právník
Bibliografie prací A. Randy uveřejněných v časopise Právník. CR – cze
rok: 2014, 10, 940-941

Právník je teoretický časopis pro otázky státu a práva. Jeho vydavatelem je Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i. Vychází 12x ročně. ISSN 0231-6625 www.ilaw.cas.cz