Vzhľadom ku komplexnej odchylnej úprave uznania záväzku v Obchodnom zákonníku sa v obchodných vzťahoch právna úprava Občianskeho zákonníka nepoužije. 

(uznesenie Najvyššieho súdu ČR zo dňa 30. augusta 2005, sp. zn. 32 Odo 811/2004)  

Z odôvodnenia: 

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. března 2002 č. j. 3 Cm 338/99-51 zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 97 600 Kč s 19% úrokem z prodlení od 17. 2. 1995 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky jako ceny za provedené úpravy části turniketů vyúčtované fakturou, kterou žalovaná neuhradila. Vzhledem k tomu, že neexistovala platná smlouva uzavřená účastníky řízení, posoudil soud prvního stupně uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení, které se podle § 456 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ") musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán, v dané věci žalobkyni. Námitku promlčení vznesenou žalovanou přijal soud prvního stupně jako důvodnou a obranu žalobkyně spočívající v tvrzení, že žalovaná svůj závazek uznala, a proto běží nová promlčecí lhůta, neshledal v souladu s § 323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ"). Jako „uznání" závazku označila žalobkyně vyjádření žalované v jejím dopise ze dne 2. 1. 1997, v němž podle závěru soudu prvního stupně žalovaná pouze reagovala na žádost žalobkyně o odsouhlasení inventarizace pohledávek žalobkyně prováděné v souvislosti s inventarizací pohledávek pro potřebu auditu společnosti a uvedla pouze číslo dokladu, výši částky týkající se faktury a splatnost. Z tohoto projevu však nebylo možno nikterak dovodit, že svůj závazek výslovně uznává, neboť šlo zcela zřejmě o pouhé odsouhlasení vedení tohoto závazku v evidenci žalované pro potřeby inventarizace žalobkyně. Následky uznání závazku podle § 323 odst. 1 ObchZ spočívající v běhu nové čtyřleté promlčecí lhůty proto nenastaly a právo žalobkyně na plnění povinnosti žalovanou nemohlo být soudem s ohledem na vznesenou námitku promlčení přiznáno.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. března 2004 č. j. 53 Cmo 285/2002-75 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal skutková zjištění soudu prvního stupně a právní závěry z nich vyvozené za správné a zdůraznil, že projev vůle, jehož obsahem by bylo výslovné uznání závazku ze strany žalované v předmětné listině vyjádřen není a nelze jej z této listiny ani dovodit. Jednalo se zřejmě o reakci na předpokládanou žádost žalované učiněnou pro potřeby auditu. Text dopsaný do dopisu žalobkyně ze dne 2. 1. 1997 neobsahuje žádné vyjádření vůle, z něhož by bylo možno dovodit, že žalovaná směřuje k uznání závazku. Žalobkyně se tak neubránila vznesená námitce promlčení žalovaného závazku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, který spočívá v nesprávném právním posouzení otázky promlčení podle § 323 odst. 1 ObchZ. Podle dovolatelky se v dané věci jednalo o uznání závazku obsažené v listině, resp. v dopise dovolatelky ze dne 2. 1. 1997, v němž po žalované požadovala, aby jí odsouhlasila dle své účetní evidence pohledávky s uvedením čísla faktury a výše fakturované částky s datem splatnosti. Pokud žalovaná odsouhlasila, že uvedeným způsobem identifikovanou neuhrazenou pohledávku dovolatelky ve své evidenci vede, jednalo se podle názoru dovolatelky o uznání závazku odpovídající všem požadavkům vyplývajícím z § 323 odst. 1 ObchZ. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná tímto pouze vypomohla dovolatelce v odsouhlasení její účetní evidence, považuje za nereálný a nesprávný, když pohledávka byla určena třemi znaky - výší dlužné částky, číslem tomu odpovídající faktury a datem její splatnosti a ani v průběhu řízení žalovaná předmětnou fakturu nikterak nezpochybnila. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé právní stránce zásadní význam skutečně má.

V daném případě dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že odvolací soud nesprávně neaplikoval ustanovení § 323 odst. 1 ObchZ.

Toto ustanovení upravuje, že uzná-li někdo písemně svůj určitá závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání.

Nejvyšší soud však neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam, neboť nelze konstatovat, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem nebo že by zde byla jiná okolnost, pro kterou by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí. Dovolatelce lze pouze přisvědčit v jejím správném závěru, že vzhledem ke komplexní odchylné úpravě uznání závazku v obchodním zákoníku se v obchodních vztazích právní úprava občanského zákoníku nepoužije, nikoliv však v jejích dalších námitkách. Ustanovení § 323 odst. 1 ObchZ stanoví jako podmínku uznání závazku, že musí jít o závazek „určitý", tj. že musí být jednoznačně identifikován. Způsob takové identifikace přitom zákon neurčuje, lze ji tedy provést jakýmkoliv jednoznačným způsobem. Obchodní zákoník na rozdíl od zákoníku občanského výslovně nevyžaduje, aby byl závazek určen svým důvodem a výší, z dikce první věty odstavce 1 se však někdy dovozuje, že by měl být uznán co do výše. Pokud je však závazek dostatečně identifikován jinými vlastnostmi než výší, pak není-li rozsah uznání nijak omezen, lze dovodit, že byl uznán v celém rozsahu i bez toho, že by byla uvedena jeho výše (srov. Obchodní zákoník, komentář, nakladatelství C.H. BECK, 10. vydání, 2005, str. 1067). V dané věci však není sporu o tom, že předmětný závazek byl dostatečně vymezen, v předmětném dopise dovolatelky z 2. 1. 1997 je tento závazek nezpochybnitelně vymezen jeho výší, odkazem na fakturu věřitele s uvedením jejího čísla a doby její splatnosti. Odvolací soud však opřel svůj právní závěr o tom, že žalovaná svůj závazek ve smyslu § 323 odst. 1 ObchZ neuznala, o první část prvé věty ustanovení § 323 odst. l ObchZ, obsahující zcela jednoznačný požadavek na existenci projevu vůle dlužníka uznat závazek vymezený uvedeným způsobem. Text dopsaný do dopisu dovolatelky ze dne 2. 1. 1997 však podle závěru odvolacího soudu neobsahuje žádné vyjádření vůle, z něhož by bylo možno dovodit, že žalovaná projevuje svoji vůli směřující k uznání závazku a Nejvyšší soud neshledává na tomto závěru odvolacího soudu žádný rozpor s požadavky na uznání závazku vymezené v § 323 odst. 1 ObchZ.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.