Zavřít ho, až zčerná? To nefunguje, říká hlavní vězeňský psycholog Jiřička

Jak v Česku systém resocializace funguje? Docházejí vězni pravidelně k psychologovi?
Systém resocializace rozhodně nestojí pouze na jedné profesi, třeba na psychologovi, to by bylo málo. Jsou do něj svým dílem zapojeni všichni příslušníci a zaměstnanci pracující v oddělení výkonu trestu. Jedni se starají víc o dodržování režimu, druzí o to, aby nad sebou vězeň přemýšlel. Psycholog je součástí týmu, který se stará o plnění takzvaného programu zacházení ze strany odsouzených. 

Václav Jiřička Vystudoval klinickou a forenzní psychologii na německé Friedrich-Alexander Universität Erlangen-Nürnberg. Pracoval v Austrálii v psychiatrických zařízeních a hospicech. Po návratu nastoupil jako psycholog do Vazební věznice Liberec.  Od roku 2008 až dosud je v této věznici odborným garantem oddělení pro odsouzené s poruchou osobnosti a vede terapeutický program pro násilníky. Od stejného roku je s dvouletou přestávkou i hlavním psychologem Vězeňské služby České republiky. Na Univerzitě Karlově obhájil dizertační práci, která se zabývala efektivitou terapie s odsouzenými pachateli násilí.  V rámci mise Evropské unie trénoval v letech 2011 až 2012 penitenciární experty v Bagdádu, Basře a Irbílu. Podílel se na přípravě doporučení Výboru ministrů Rady Evropy k zacházení s nebezpečnými pachateli. Je soudním znalcem a výkonným předsedou Asociace forenzních psychologů Čech, Moravy a Slezska.

To si můžou vybrat, nebo je povinný?
Program je pro každého vězně povinný, ale zároveň je každému šitý na míru. Základem je, aby pokud možno každý vězeň pracoval, abychom mu pomáhali udržovat vztahy s rodinou, aby se připravoval na zaměstnání po propuštění a abychom ho přiměli přemýšlet o tom, proč udělal, co udělal. Tyto věci podstatně snižují riziko dalšího selhání po propuštění. Jsou však skupiny vězňů, kde je potřeba silnější kalibr, třeba pachatelé násilí. Tam si odsouzené „berou do parády“ psychologové a terapeuti intenzivněji.

Kdy mohou vězni psychologa navštívit, nebo jeho pomoc využít?
Vězni mohou hovořit s psychologem, kdykoliv o to požádají. Mohou se setkávat i pravidelně, ale děje se to nejčastěji v rámci resocializačních programů, které jsem popisoval. Vězňů je téměř 22 tisíc, psychologů bohužel asi jen 150.

Je možné, aby člověku pobyt ve vězení výrazněji změnil styl přemýšlení a chování? Aby se výrazněji změnil jako osobnost?
Chování a osobnost jsou trochu rozdílné věci. Změnit člověku osobnost, to by byla asi moc velká ambice, možná trochu i sociální inženýrství – naším cílem není předělat člověka, ale dovést ho k sebepoznání a sebeovládání. Změna k beztrestnému chování však možná je. Ale daří se jen v některých oblastech a není jednoduchá. 

V čem je změna složitá?
Představte si, že máte před sebou člověka, kterého matka ještě před narozením vůbec nechtěla, otec byl alkoholik a násilník a brzy od rodiny odešel, vychovávala ho ulice, protloukal se, jak uměl. Zní to jako klišé a někdo by mne podezíral, že se snažím vzbudit lítost. Ale fakt je, že většina vězněné populace jsou lidé s mnoha defekty a poruchami. A teď s nimi pracujte! Leckdo by řekl „zavřete ho, až zčerná“, nebo „tvrdá práce o chlebu a vodě“. To jsou představy z doby kamenné, které navíc nikdy nefungovaly a nefungují. 

Proč nefungují?
Chce to práci. Jeden můj blízký kolega, terapeut Zdeněk Bořil, přišel s takovým příměrem – když se vám rozbije auto, také ho zavřete do garáže, až zčerná, a pak s ním po pěti letech slavnostně vyjedete na dovolenou? To asi ne. Takže my spravujeme součástku po součástce. Je to namáhavé, ale nějaké výsledky jsou.

Ve vězení jste možná za borce, ale venku je to jiné

Mají vězni z návratu do běžného života strach?
Obecně je málokterý vězeň rád zavřený, ale je pravda, že před propuštěním si vězni častěji volají psychologa, jsou nervózní, v tenzi. Jednou jsme měli v terapii člověka, který ve vězení platil za takového toho „kinga“, „krále“. Seděl už mnoho let a vydobyl si výsadní postavení mezi ostatními. Ale už nechtěl sedět a začal být k sobě poctivý. Měsíc před propuštěním mu začalo být špatně, nemohl spát ani jíst, třásl se po celém těle. Zjistil, že s ním cloumá strach: zatímco ve vězení byl Pan Někdo, na svobodě bude nula. Nebude mít bydlení, práci, nikoho blízkého. Kam půjde? Jak začne? 

Byl pro vás výjimkou, nebo je to mezi vězni běžné?
Myslím, že podobné pocity zakouší hodně vězňů, ale jen málokdo to přizná. Mám přítele, jednoho holandského ředitele věznice, který otvíral už několik věznic. Před otevřením věznice vždy nechal část personálu dvě noci přespat ve vězení, v celách. Jednou šli po takovém pobytu společně na kafe, aby si popovídali, o tom, co prožili. Byl liják. Přesto všichni stáli deset minut před dveřmi kavárny a čekali, až jim někdo otevře, než někomu došlo, že si mohou otevřít sami. Po dvou dnech dobrovolného vězení!

Jste v kontaktu s vězni, kteří věznici opustí? Vyhledávají pomoc psychologa i po propuštění?
V kontaktu s nimi moc nejsem, je to spíše výjimečné. Když někdo napíše, je to buď proto, aby se pochlubil, nebo aby požádal o pomoc. Občas někdo poděkuje. Nejsou to však dlouhodobé vztahy. Vězeňští psychologové se ani nemohou věnovat propuštěným. Pokud se na nás někdo obrátí, spíše takového člověka nasměrujeme do civilních zařízení, neziskových organizací a podobně.

Pamatujete si ze své praxe někoho, kdo po odchodu z vězení zcela změnil přístup k životu?
Otázka je, co znamená „zcela“. Pracuji s násilníky, a tam je úspěšnost poměrně vysoká – absolventi našeho programu pro násilníky dlouhodobě recidivují asi jen ve 20 procentech, zatímco jinde to bývá i trojnásobek. „Zásadní“ pro ně je, že se usmíří s rodinou, že jsou schopni přijímat pomoc, najít si bydlení, zaměstnání, vzdát se takzvaných kamarádů, s kterými je pojily jen drogy nebo poflakování. Jakmile se jim alespoň něco z toho podaří a začnou si vážit sami sebe, je napůl vyhráno. 

Jak dlouho taková změna trvá?
Ta změna bývá spíš postupná, je to takové klopýtavé vstávání. Ale ano, zažil jsem i pár případů, kdy takový člověk udělal tlustou čáru za minulostí a začal úplně jinak. Někteří se pak dokonce rozhodli pomáhat druhým lidem, stali se třeba pečovateli. A myslím, že to dělají lépe než kdokoliv jiný, protože vědí, jak se cítí člověk odkázaný na druhé.

Mají vězni  pocit nějakého dluhu, který by měli společnosti splácet? Mohla například minulost pana Miloslava Černého hrát roli v tom, že vyčistil graffiti na Karlově mostě tajně a bez povolení? 
O této kauze mám opravdu jen minimum informací a nemohu ji komentovat. Obecně má podle mého názoru většina propuštěných plné ruce práce sama se sebou, nemají sílu řešit nějaký dluh vůči společnosti. Když už nějaký takový případ nastane, bývá to spojeno spíše s tím, že takový člověk nalezne smysl v tom, co dělá, cítí v tom uspokojení, cítí se díky tomu sám hodnotný a užitečný. A to je neméně ušlechtilé. My sami, kteří jsme nikdy ve vězení nebyli zavření, se někdy stylizujeme do lidí, kteří mají patent na dobro a lásku k bližnímu – ale ruku na srdce, jestli to jsou opravdu hlavní motivy, proč děláme, co děláme. V tomhle vězni nejsou zásadně jiní než my, a my se příliš nelišíme od vězňů.   

VIDEO: Řízky i rolády. Takto všem ve vězení vaří vězni: