Výchova detí k samostatnosti a zodpovednosť rodičov pri ich úraze

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zrušil část rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, která byla vydána v trestním řízení proti řidiči, který při dopravní nehodě srazil dvě děti. Soudy jimi rozhodly, že stěžovatelé – ony dvě děti a jejich rodiče – mají vůči řidiči právo na náhradu pouze poloviny újmy na zdraví způsobené dětem. Ústavní soud shledal, že tato rozhodnutí porušila základní práva stěžovatelů na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a na spravedlivý proces, neboť soudy dostatečně neodůvodnily svůj závěr, že za nehodu může částečně i otec dětí, který podle nich zanedbal svou povinnost náležitého dohledu nad dětmi.

Městský a krajský soud v trestním řízení shledaly řidiče auta vinným z přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, kterého se dopustil, když v centru Brna na přechodu pro chodce srazil na vozovku dvě děti (stěžovatele), kterým tehdy bylo pět a osm let. Obě děti utrpěly vážná zranění a jedno z nich má trvalou poruchu vědomí. Podle městského soudu byla odpovědnost řidiče zcela jednoznačná, neboť děti přecházely po přechodu a v momentu srážky na něm byly již pět sekund. Náhradu újmy, kterou děti a jejich rodiče (stěžovatelé) po řidiči požadovali, jim však obecné soudy přiznaly jen z poloviny, s tím, že z poloviny za újmu dětí odpovídá jejich otec. Podle obecných soudů totiž děti vzhledem ke svému věku nebyly v době nehody způsobilými plnohodnotně se účastnit silničního provozu a jejich otec, který je měl v té době na starosti, porušil svou povinnost. U průměrně opatrného rodiče totiž podle soudů bývá pravidlem, že když s dětmi přechází silnici, vede je za ruku nebo provede jiná srovnatelná opatření.

Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu zdůraznil, že rodič má povinnost své nezletilé dítě chránit a za tím účelem nad ním vykonávat dohled, aby nebylo vystaveno nebezpečí z důvodu své nezralosti. Nicméně nelze přijmout hraniční pozici, ve které se odpovědnost osoby vykonávající dohled nad dítětem, a to zejména v kontextu újmy vzniklé samotnému dítěti, stává prakticky absolutní. V rámci ústavního práva na výchovu svých dětí musí mít rodiče určitou volnost v tom, jaký typ výchovy zvolí a jakou míru samostatnosti dětem povolí. Cílem výchovy je zajistit řádný všestranný vývoj dítěte, a tím mimo jiné zajistit, aby po dosažení věku svéprávnosti bylo dítě již samo schopno rozhodovat o svém životě a nést následky svého jednání. Učit děti samostatnosti a odpovědnosti je tak povinností, ale i právem rodičů. Výchova dětí k samostatnosti je také cestou, kterou mohou rodiče dítě chránit před nebezpečím.

Pokud by zákonem požadovaná míra dohledu nad dětmi byla nastavena příliš přísně, vedlo by to také ke značné ztrátě svobody dětí, a v důsledku i jejich radosti ze života. Jejich možnost podstupovat dobrodružné činnosti a být samostatné by byla značně omezena. To platí nejen pro odpovědnost rodičů, ale všech osob, které v některých situacích vykonávají nad dětmi dohled. Podle Ústavního soudu je proto třeba ke stanovení požadované míry náležitého dohledu přistupovat uvážlivě a nalézt správnou rovnováhu mezi intenzitou dohledu a svobodou dětí.

V dané věci Ústavní soud za zásadní považoval skutečnost, že děti se při přecházení vozovky chovaly v souladu se zákonem a způsobem, jak by se chovala průměrná svéprávná osoba. Vozovku přecházely na místě přechodu pro chodce a v době srážky se na něm nacházely již pět sekund. Nešlo tedy o situaci, že by „skočily“ přímo pod auto a řidič by nebyl schopen na takovou situaci reagovat.

Pokud obecné soudy požadovaly, aby otec nenechával osmileté a pětileté dítě samotné přecházet na přechodu přes cestu, ale „vedl je za ruku“, tak tím nepřiměřeně zasáhly do rodinného života této rodiny. Konkrétně obecné soudy svými rozhodnutími nepřiměřeně zasáhly do autonomie rodičů vychovávat a starat se o své děti a do svobody samotných dětí, neboť v důsledku jejich rozhodnutí byly pětileté a osmileté děti připraveny o právo pohybovat se samy po městě, jelikož samy nemohou ani přecházet vozovku na přechodu pro chodce.

Dále Ústavní soud vytkl obecným soudům, že ve svých rozhodnutích nedostatečně zohlednily novou úpravu vzniku odpovědnosti za újmu podle nového občanského zákoníku. Vůbec se totiž nezabývaly otázkou, zda újma vzniklá dětem spadá do ochranného účelu rodičovské odpovědnosti, neboli zda by k této újmě nedošlo, pokud by otec splnil svou povinnost náležitého dohledu nad dětmi (což podle nich neučinil). Přitom pokud dítě, nad kterým je vykonáván dohled, jedná plně v souladu se zákonem a v dané situaci se chová způsobem, jak by se chovala průměrná svéprávná osoba, a přesto v dopravním provozu utrpí újmu, pak nelze říci, že újma dítěte spadá do ochranného účelu normy. V takové situaci proto není splněna jedna z podmínek vzniku odpovědnosti za újmu.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 1587/15 je dostupný PDF zde (420 KB, PDF).

Autor: Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu
Zdroj: Ústavní soud České republiky
Ilustračné foto: najprávo.sk