Interdisciplinární přístup k řešení rodinných sporů

Příspěvek pojednává o možných úvahách, jak chápat interdisciplinární řešení rodinných sporů. Zaměřuje se na čistě soukromoprávní pohled – kdy strany se z vlastní iniciativy obrátí na své právní zástupce, event. třetí osobu (mediátora, psychologa, kouče, rodinného poradce) a za jejich pomoci řeší rodinné konflikty.

Právní rámec

Právní rámec řešení rodinných konfliktů nalezneme vedle občanského zákoníku zejména v zákoně o rodině, jenž byl od svého přijetí v roce 1963 mnohokrát novelizován podle vývoje společenské situace. Zatímco před sametovou revolucí bylo téměř nemyslitelné, že by soudce rozvedl manželství, aniž by rodina prošla konzultacemi v rodinné poradně, v dnešní době je návštěva rodinné poradny spíše soukromou záležitostí účastníků sporu. Základní oporu pro takový postup soudu jsme mohli nalézt v § 23 zákona č. 94/1963 Sb. o rodině ve znění platném od 1.4.1964 do 1.8.1998, který stanovil, že: „Státní orgány ve spolupráci se společenskými organizacemi a všemi občany jsou povinny napomáhat upevňování manželství a rodiny, zejména tím, že předcházejí příčinám, které by mohly vést k narušení pevnosti a trvalosti vztahů v manželství a v rodině. Lehkomyslný poměr k manželství je v rozporu se zájmem společnosti. Proto lze ke zrušení manželství rozvodem přistoupit jen ve společensky odůvodněných případech." Novelou zákona účinnou ke dni 1. 8. 1998 byl tento paragraf bez náhrady zrušen, naopak byla doplněna ustanovení § 24a) a násl., kterými byl zaveden tzv. „rozvod dohodou". Soud nadále nezkoumá příčiny rozvratu manželství a manželství rozvede, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky, zejména shodný projev vůle manželů ukončit manželské soužití a předloženy požadované dokumenty. Slovenští kolegové nám tuto novelu závidí, neboť do značné míry motivuje rozvádějící se manžele, aby se na všem podstatném dohodli ještě před vynesením rozsudku o rozvodu manželství. Zkušenosti českého advokáta hovoří o tom, že sebedokonalejší právní úprava nepomůže účastníkům, kteří se dohodnout neumějí nebo nechtějí.

Zkušenosti advokáta

Jestliže tedy přijde do mé kanceláře účastník s požadavkem na rozvod manželství, vždy pečlivě zkoumám danou situaci v rodině. Přišel, protože se pevně rozhodl, že se chce rozvést? Bylo mu řečeno, že partner chce podat návrh na rozvod? Došlo ke konfliktu a neví jak jej řešit a přišel se poradit o možných právních důsledcích? Velmi často přijde, protože neví jak dál, většinou na doporučení svých známých. Přišel do advokátní kanceláře s představou, že svůj problém odevzdá advokátovi, který jej za něj vyřeší. Jaké je ale překvapení, když zjistí, že je to v první řadě on sám, kdo si musí ujasnit, co od života chce a potřebuje a teprve po té, mu advokát může pomoci s právní stránkou řešení jeho problému. V první řadě je třeba si uvědomit, že krize v rodině není řešitelná pouze výlučně právními prostředky. Spory v rodině jsou silně emocionálně podbarvené a často klienti přicházejí ve stavu, kdy nejsou objektivně schopni přijímat racionální rozhodnutí. Uvědomuji si, že jedině klient sám je expertem na svůj vlastní život a šablonovité řešení vytvořené „odborníkem" ať už z oblasti práva nebo psychologie nemusí být v jeho konkrétním případě aplikovatelné. Jaké tedy máme možnosti? V první řadě záleží na osobnosti klienta, na kolik je schopen a ochoten spolupracovat s druhou stranou konfliktu a podle toho pak stanovit možný postup. Základem je poskytnout klientovi dostatečné množství času k tomu, aby upřímně vyjádřil vše, co mu leží na srdci. Z jeho projevu pak můžeme usoudit, k jakému procesu bude řešení konfliktu směřovat. Druhým důležitým faktorem je ochota a schopnost druhé strany konfliktu spolupracovat při jeho řešení. Třetí otázkou je stádium, ve kterém se klient do kanceláře dostavil. Podniknul již sám nějaké kroky? Byl podán formální návrh k příslušnému soudu? Je druhá strana zastoupena advokátem?

Představme si, že jste první odborník, kterého klient vyhledal ještě před zahájením jakéhokoliv formálního řízení. Jestliže se jedná o klienta, který má jasno ve svých stanoviscích, pak můžeme uvažovat o celé škále možných řešení. Po vyslechnutí příběhu společně projdeme jednotlivé varianty. Druhá strana s rozvodem souhlasí a je připravena spolupracovat na dohodě. V tom případě sepíšeme formální návrhy, předložíme druhé straně k posouzení a při společném jednání s druhou stranou doladíme konečný text dohod, které předložíme soudu ke schválení. Jestliže je vůle k dohodě na obou stranách a jedná se o dva emociálně vyspělé jedince s jasnou perspektivou do budoucna, postačí tyto dvě konzultace u jednoho advokáta a řízení u soudu je pak víceméně formální záležitostí. Takto ideálně však život neběží vždy. Jestliže druhá strana v mezidobí sama vyhledala jiného právního zástupce, pak záleží na tom, jakým způsobem je kolega advokát zvyklý pracovat. V případě, že se druhá strana obrátila na litigačního advokáta, může se Vám stát, že na Váš dopis s výzvou ke společnému jednání dostanete odpověď, že je to jen ztráta času a že se uvidíte u soudu. Nezbývá Vám než se společně se svým klientem dostavit na nařízené soudní jednání a vyrovnat se s pozičními prohlášeními druhé strany, resp. jejího advokáta, a z toho vyplývajícími důsledky soudního rozhodnutí. Pokud soud rozhodne v rozporu s představou Vašeho klienta, jste to Vy, kdo je nucen podat odvolání, jestliže naopak přitaká Vašemu názoru, můžeme očekávat odvolání druhé strany a záležitost, kterou v ideálním případě jste schopni vyřešit během 2 měsíců, řešíte minimálně 2 roky.

Jestliže kolega advokát naopak je ochoten se svým klientem spolupracovat na dosažení dohody, máte opět možnost několika formálních procesních postupů. Někdo preferuje výměnu písemných stanovisek stran tak dlouho až je dosaženo jednotného textu. Výhodou tohoto postupu je, že máte možnost s klientem dopodrobna rozebrat výhody a nevýhody předložené nabídky a sami naformulovat své požadavky tak, jak je to pro Vás optimální. Po výměně prvních stanovisek hledáte kompromis, který je nejméně bolestným řešením pro obě strany. Oboustranně odsouhlasené dokumenty pak podepíše buď každý z klientů zvlášť v kanceláři svého advokáta, nebo k podpisu dojde při společné schůzce za přítomnosti obou advokátů a klientů. I v tomto případě je pak soudní řízení spíše formální záležitostí.

Spolupráce odborníků

Co dělat v případě, že Váš klient nebo „protistrana" není ochotna spolupracovat? V první řadě hledáme příčiny této neochoty, které se většinou vyznačují ztrátou důvěry v druhou osobu nebo sám sebe. Můžeme to vzdát a pod heslem „každému jeho nebe" podat požadovanou žalobu k soudu, resp. dostavit se k nařízenému soudnímu jednání na základě návrhu protistrany. Jsem přesvědčena o tom, že zejména v rodinných věcech obzvlášť pokud předmětem jednání je i zájem nezletilých dětí bychom to neměli tak snadno vzdát. Je naší odpovědností vysvětlit klientovi, že tvrdošíjné setrvání v pozičním postoji z dlouhodobého hlediska může mít pro něho a zejména pro jeho děti nepříznivé důsledky. Je na nás, abychom pomohli klientovi pochopit, jaké zájmy a potřeby se skrývají za jeho pozicí a pomoci mu vidět jeho život očima druhé strany. Pokud tedy advokát prošel mediačním výcvikem nebo výcvikem koučinku či kolaborativního přístupu k psychologii, pak se může sám pokusit sundat klientovi klapky z očí. Ne vždy je ale klient připraven naslouchat. Přišel přece pro právní radu a najednou slyší, že první co musí udělat je změnit svůj postoj. Za těchto okolností pak pomáhá formulace „já nejsem odborník v těchto záležitostech, obraťte se prosím na ..." a jmenujete příslušného odborníka, o kterém jste přesvědčeni, že by pro daného konkrétního klienta byl tím správným průvodcem při jeho rozhodování. Může to být životní kouč, psycholog, psychiatr, dětský specialista, sociální pracovník, finanční poradce, realitní makléř, podle druhu řešené problematiky. Je těžké přesvědčit vlastního klienta o tom, že si má nejprve „vyndat trám z oka svého", a pak možná totéž udělá druhá strana. Klient většinou velice dobře ví, co by měla udělat druhá strana v zájmu dosažení dohody a se skutečností, že jediné co může doopravdy změnit, je svůj vlastní úhel pohledu se těžko vyrovnává. Tentýž proces pak potřebujeme nastavit i u protistrany. Může nám v tom pomoci kolega spolupracující advokát či kterýkoliv ze shora uvedených odborníků. Jestliže vztahy mezi klienty jsou natolik narušeny, že nejsou schopni samostatně společného jednání, přesto si uvědomují, že svou situaci potřebují řešit, resp. v zájmu svém i v zájmu svých dětí ji řešit chtějí, pak můžeme klienty nasměrovat do kanceláře mediátora. Mediátor jako odborník na efektivní vyjednávání je školen k tomu, aby stranám zprostředkoval vzájemné porozumění a pomohl jim obnovit komunikaci. Názory na to, jakým způsobem by měl mediátor postupovat se mnohdy velmi liší. V literatuře se setkáme s mnoha přístupy od facilitativního vyjednávání, kdy mediátor pouze napomáhá nalezení řešení samotnými účastníky, až po direktivní přístup, kdy mediátor je sám aktivní při hledání řešení a přesvědčení klientů o správnosti jím navržené cesty. Platná právní úprava v jednotlivých zemích většinou otázky postupu mediátora neřeší, stanoví pouze základní zásady mediačního procesu. Jiný přístup volí mediátoři v Rakousku, jiný proces nalezneme ve Francii či Velké Británii. I v České republice v rámci přípravy zákona o mediaci dochází k názorovým střetům různých profesních skupin o tom, co je to mediace a jaký by měl být výstup z mediace, resp. jaká je úloha mediátora v mediačním procesu. Můžeme tedy klienta odeslat k nezávislému mediátorovi a podle jeho pravidel, která bychom měli dopředu znát, buď společně s klientem se účastnit mediačního jednání, nebo v případě, že mediátor dává přednost samostatné účasti klientů bez právních zástupců, pak být připraveni po právní stránce „doladit" dosaženou dohodu.

Právo spolupráce

Máme ještě nějakou jinou možnost? V roce 2007 jsem se účastnila ve Vídni 1. Evropské konference o tzv. Právu spolupráce (Collaborative Law/Collaborative Practice), kde mě nadšení rakouští, irští, kanadští i američtí kolegové přesvědčovali o výhodnosti uplatnění této metody při řešení rodinných sporů. Od té doby pravidelně objíždím všechny evropské i světové konference zabývající se touto problematikou. Tato metoda vznikla z podnětu minnesotského právníka Stue Weba, který v roce 1989 přesvědčil své kolegy o tom, že nebudou nadále rodinné spory řešit u soudu, ale za využití mediačních technik povedou své klienty k dosažení pro ně nejlepšího možného řešení dohodou. A tak napříště, když se na Stua obrátil klient se žádostí o podání návrhu na rozvod manželství, vyzval Stue svého kolegu s obdobným smýšlením ke společnému jednání u kulatého stolu, při kterém oba advokáti za přítomnosti obou klientů hledali nejlepší možné dosažitelné řešení. Aby se vyhnuli případných rizikům vyplývajícím z otevřené spolupráce mezi advokáty, podepsali nejprve se svým klientem mandátní smlouvu o zastupování, ve které dopodrobna vysvětlili pravidla procesu „Práva spolupráce" a zejména zavázali klienta k tomu, aby poskytl úplné a pravdivé informace vztahující se k řešenému případu, a pro případ, že proces spolupráce selže, upozornili klienta na povinnost advokáta vypovědět klientovi plnou moc a nezastupovat jej v případném následném soudním řízení. Na prvním společném jednání pak oba klienti a oba advokáti podepsali smlouvu o spolupráci, ve které potvrdili svůj úmysl vyjednávat tak dlouho, dokud nebude dosaženo dohody a po dobu vyjednávání nezahajovat soudní řízení, event. zahájené soudní řízení přerušit. V případě porušení závazku z takto uzavřené smlouvy je možné dosáhnout uspokojení náhrady škody vzniklé jednáním v rozporu s pravidly procesu. Z Minnesoty se tato metoda dostala na počátku 90. let do Kalifornie, kde vedle advokátů vstoupili do procesu ještě další spolupracující odborníci, a to životní koučové, kteří pomáhali klientům zpracovat rozjitřené emoce a nastavit si reálné cíle pro sebe a své děti do budoucna. V případě, že se jednalo o zájmy nezletilých dětí, často do procesu vstupuje tzv. dětský specialista, většinou kvalifikovaný psycholog či sociální pracovník, který buď v jejich přirozeném prostředí, nebo na neutrální půdě vyslechne potřeby dětí a tyto přinese rodičům k jednacímu stolu. Je obecně známým faktem, že dítě touží po zachování rodiny a přízně obou rodičů. A tak se stane, že v přítomnosti matky odpovídá na otázky tak, jak si myslí, že chce slyšet odpověď matka, v přítomnosti otce přitaká názoru otce a rodiče jdou často do konfliktu z důvodu, že „Anička říkala, Anička si myslí, Anička chce", aniž by znali skutečné nejniternější přání a potřeby svých dětí. Dětský specialista tedy je jednak průvodcem dítěte v těchto pro něj těžkých dobách, kdy při navázání důvěry s ním dítě může promluvit o věcech, které jej skutečně trápí a které nemá šanci probrat se svými biologickými rodiči, kteří jsou v té době v zajetí svých bouřlivých emocí. Dětský specialista přinese do procesu hlas dítěte a může pomoci rodičům při vytvoření optimálního uspořádání budoucích rodinných vztahů, zejména dohody o tom, který z rodičů má po rozvodu převzít dítě do péče a jak bude probíhat styk s druhým rodičem.

Postupným ověřováním tohoto modelu v praxi se tým specialistů rozšířil i o tzv. finančního specialistu, který jako neutrální odborník pomohl rodině s oceněním majetku a jeho rozdělení tak, aby konečná finanční ztráta byla pro oba partnery co nejmenší, resp. aby došlo k optimálnímu rozdělení zdrojů na dvě samostatné jednotky. V počátečním období vznikla rivalita mezi právníky uplatňujícími mediační techniky v rámci procesu práva spolupráce a mezi samostatnými mediátory.

Po počátečním nadšení advokátů nad objevením nové metody nastalo období vystřízlivění, neboť se vzápětí ukázalo, že ne každý advokát skutečně umí být spolupracujícím odborníkem. Sebelepší trénink a teoretické poučky Vás nepřipraví na situace, které Vám přinese sám život. Tato metoda je založena na plné důvěře stran v proces a jedna v druhou. Klienti i advokáti musí být skutečně připraveni jednat čestně a žádným svým jednáním nenarušit proces důvěry. Musí být připraveni otevřeně položit na stůl veškeré relevantní doklady a důkazy, které mají k dispozici, a jsou určující pro přijetí správného rozhodnutí ve věci. Musí zapomenout na schovávání si es v rukávu, jež byli zvyklí vytahovat při závěrečné řeči při soudním řízení. Musí zapomenout na manýry litigačního advokáta a svůj útočný slovník a naučit se „non defenzive communication" nádherně popsané v knížce Marshalla B. Rosenberga, která do češtiny byla přeložena jako „Nenásilná komunikace". Spolupracující přístup založený na vědomí, že jedině klient je nejlepší expert na svůj život a že veškerá komunikace mezi klientem a spolupracujícím odborníkem je vedena při plném respektu k této skutečnosti. V procesu práva spolupráce právě tak jako při spolupracujícím přístupu v terapii řešíme pouze otázky, které klienti sami přinesou na stůl a které jsou připraveni řešit. Chováme se jako host v prostoru klientova vyprávění a neotvíráme pro aktivně záležitosti, na kterých klient není připraven spolupracovat. Spoléháme se na svoji odbornost advokáta (znalost práva) a odbornost spolupracujícího psychologa či kouče (znalost lidské duše) nebo jiného odborníka, který vstupuje do procesu se svým odborným názorem na vyžádání poskytnutým neutrálním způsobem oběma smluvním stranám. I tito další spolupracující odborníci uzavírají s klienty samostatně smlouvu o poskytnutí své odborné služby a společně se všemi zúčastněnými smlouvu o spolupráci. Jejím základem je pak udělení výslovného souhlasu klientů k tomu, aby si odborníci mohli otevřeně sdělovat veškeré informace probíhající v procesu s výhradou, že na základě dobrovolnosti procesu může klient svěřit odborníkovi i své privátní záležitosti, ke kterým nedá souhlas, aby byly zveřejněny v rámci procesu druhé straně, avšak se kterými odborník může pracovat pro lepší pochopení a možnost nalezení přijatelného řešení.

Otázka povinnosti mlčenlivosti je jednou z nejpalčivějších. V případě absence zákonné úpravy se smluvní strany a odborníci vzájemně zaváží k povinnosti mlčenlivosti vůči třetím stranám i soudu. Právní úprava v jednotlivých státech, ve kterých je proces práva spolupráce uplatňován, pak může tento proces podpořit nebo naopak znejistit. Ve Spojených státech amerických byl nedávno přijat Collaborative Law Act jako federální zákon a jednotlivé státy postupně přijímají svou vlastní právní úpravu. V současné době je na území USA již šest států, které mají zákonnou úpravu práva spolupráce, na území Evropy je Francie první vlaštovkou.

Závěrem

V současné době advokáti pochopili, že lákavá představa o tom, jak s kolegou spolupracujícím advokátem rychle a efektivně vyřešíme spor klientů, naráží na lidský faktor, jak na straně klientů, tak i na straně spolupracujících advokátů. Nedostatek praktických zkušeností s uplatňováním kolaborativního přístupu založeného na zájmech stran vede k zádrhelům při nelitigačním/nepozičním vyjednávání. Osobnosti advokátů a klientů nemusí být vždy kompatibilním a z těchto důvodů proces selhává. Zahraniční zkušenosti ukazují, že praxe přináší mnoho modifikací přístupů a postupů spolupracujících odborníků. V Rakousku se např. osvědčil model vyjednávání klientů za přítomnosti neutrálního advokáta a psychologa/kouče, který facilituje celé jednání. V případě, že se plně advokátní proces práva spolupráce dostane do slepé uličky, může zkušený mediátor přivézt strany zpátky k jednacímu stolu, a tak zkušení spolupracující odborníci zapomínají s přibývající praxí na původní rivalitu a využívají výhod vzájemné spolupráce. I v České republice se tento proces začíná uvádět do života a nezbývá než si přát, aby nabídka takového postupu se zařadila do slovníku každého advokáta a rodinného poradce.

JUDr. Eva Vaňková
Rokycanova ul. čp. 114,
Litomyšlské Předměstí
566 01 Vysoké Mýto

mobil: 723 810 825
e-mail: eva.vankova@akvankova.cz
www.akvankova.cz