II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) částečně vyhověl ústavní stížnosti a zrušil výrok V. rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces. V části, kterou stěžovatel brojil proti zvýšení výživného odvolacím soudem, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel je otcem dvou nezletilých dětí (v době řízení před obecnými soudy ve věku 6 a 7 let), které byly soudem prvního stupně svěřeny do výchovy matky, a stěžovateli byla uložena vyživovací povinnost. Zároveň byl v poměrně širokém rozsahu upraven styk stěžovatele s dětmi. V době od vyhlášení rozsudku do chvíle, kdy se věcí zabýval odvolací Krajský soud v Brně, stěžovatel nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud změnil výrok prvostupňového rozsudku ohledně styku tak, že se styk stěžovatele s dětmi neupravuje, neboť děti nevědí, že je stěžovatel ve výkonu trestu a návštěva ve věznici by pro ně mohla znamenat trauma, což není z hlediska perspektivy jejich vztahu žádoucí. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že z postoje matky dětí je zřejmé, že je mu jakýkoliv kontakt s dětmi reálně odepřen a odvolací soud svým rozhodnutím jeho styk s dětmi v podstatě zcela vyloučil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části důvodná. Úkolem obecných soudů je, aby při zohlednění všech podstatných okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. V případě, že se jeden z rodičů nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, musí soud vzít v úvahu z této skutečnosti vyplývající omezení. Samotný výkon trestu odnětí svobody by však a priori neměl být považován za důvod upřít rodiči ve výkonu trestu přímý styk s nezletilým dítětem. Tím spíš by neměl být rodiči ve výkonu trestu odnětí svobody bez dalšího upírán alespoň nepřímý styk s dítětem (v tomto případě zejména formou dopisů či telefonátů) který může přímý styk s ohledem na jeho případnou nevhodnost v konkrétním případě buď dočasně nahradit či vhodně doplnit. Především je však nezbytné, aby se obecné soudy vždy zabývaly možnostmi přímého i nepřímého styku s přihlédnutím ke specifickým okolnostem každého případu a aby svůj závěr v tomto směru také řádně zdůvodnily, a to s odkazem na relevantní důvody a nikoliv pouze pomocí obecného konstatování, že návštěva ve vězení by pro nezletilé dítě mohla představovat trauma. Ústavní soud přitom zohlednil judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, ale i řadu rozhodnutí obecných soudů z vybraných evropských zemí, kde je potřebná forma styku považována za nezbytnou. Vzal přitom v úvahu i to, že zachování rodinného prostředí má pro odsouzeného významné dopady i do jeho znovuzačlenění do společnosti po propuštění z vězení.
Bylo povinností krajského soudu, vyplývající z práva stěžovatele na spravedlivý proces, se návrhem na úpravu styku s nezletilými dětmi, který stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně učinil při jednání odvolacího soudu, řádně zabývat a v odůvodnění svého rozsudku se s tímto návrhem také adekvátním způsobem vypořádat. Podrobnější a přesvědčivé zdůvodnění vztahující se k předmětnému výroku však v rozhodnutí krajského soudu absentuje. Krajský soud v Brně v potřebném rozsahu nezohlednil jednotlivé okolnosti podstatné pro posouzení věci a blíže nerozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil.
Ústavní soud takto rozhodl, aniž by chtěl jakkoliv předjímat rozhodnutí, které Krajský soud v Brně následně ve věci styku stěžovatele s nezletilými dětmi po náležitém posouzení věci a komplexním zhodnocení všech relevantních kritérií znovu učiní.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 22/17 je dostupný PDF zde (288 KB, PDF).
Autor: Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu
Zdroj: usoud.cz
Ilustračné foto: najprávo.sk