Omeškanie s povinnosťou vydať bezdôvodné obohatenie a úroky z omeškania

Záväzkové právne vzťahy, pre ktoré je charakteristické, že veriteľovi zakladajú právo na plnenie (pohľadávku) a dlžníkovi povinnosť na plnenie (dlh) vznikajú nielen z dvojstranných právnych úkonov (zmlúv), ale aj mimozmluvne pri splnení zákonom stanovených podmienok, teda okrem iného aj z bezdôvodného obohatenia, ako výslovne stanovuje zákon.

Bezdôvodné obohatenie teda predstavuje záväzkový právny vzťah, z ktorého pohľadávka vzniká tomu, na koho úkor sa iný bezdôvodne obohatil, a dlh tomu, kto obohatenie získal. Ak tento dlh (povinnosť vydať bezdôvodné obohatenie) nespočíva v povinnosti vydať vec, ale v platobnej povinnosti, je nepochybné, že ide o dlh peňažný, s ktorého riadnym a včasným nesplnením spája ustanovenie § 517 OZ nepriaznivý dôsledok vzniku omeškania na strane dlžníka s právom veriteľa požadovať okrem plnenia aj úroky z omeškania.

(rozsudok Najvyššieho súdu ČR z 29. marca 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99)

Z odôvodnenia:

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 13. 11. 1998 č. j. 7 C 1649/96-103 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 100.000,- Kč v měsíčních splátkách po 1.500,- Kč, žalobu ohledně 18 % úroku z prodlení od 1. března 1996 do zaplacení zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce od žalované koupil za 100.000,- Kč osobní automobil Škoda Favorit SPZ ..., který mu byl 4. 1. 1996 odňat orgány Policie ČR jako vozidlo odcizené původnímu vlastníku v listopadu roku 1991. Soud dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 9. 1. 1995 je neplatná dle § 39 obč. zák., neboť žalovaná nebyla vlastníkem prodávaného vozu (nebylo ani prokázáno, že by vlastnictví vydržela, neboť vozidlo v dobré víře držela pouze od 4. 2. 1993 do 9. 1. 1995), proto jí vzniklo bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák., které je povinna žalobci vydat (§ 457 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že žalovaná byla po celou dobu držení vozu až do jeho prodeje v dobré víře, že je jeho vlastníkem, nepřiznal soud žalobci právo na náhradu příslušenství k žalované částce s odůvodněním, že takový výrok by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Soud též nepřiznal úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 a § 150 o.s.ř. s tím, že tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele s ohledem na sociální postavení žalované, která je již několik let v invalidním důchodu, žádným způsobem soudní řízení nezavinila a byla v dobré víře, jak je uvedeno výše.