Čiastočná úhrada faktúry a uznanie záväzku

Zaplatenie ceny tovaru čiastočným zaplatením faktúry nemožno bez ďalšieho považovať za uznanie zvyšku záväzku a správnosti faktúr z hľadiska stanovenia ich splatnosti.

(Uznesenie Najvyššieho súdu ČR zo dňa 15. marca 2006, sp. zn. 32 Odo 276/2005) 

Odôvodnenie: 

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. září 2004, č.j. 4 Cmo 338/2003-123, výrokem I., který byl napaden dovoláním, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. července 2003, č.j. Cm 219/98-97, v napadené části, odstavci III. výroku ohledně částky 126 340,14 Kč, kterým byla žaloba v tomto rozsahu zamítnuta. Odvolací soud se ohledně posouzení nároku na úrok z prodlení v částce 126 340,14 Kč ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že žalovaná dne 28. 8. 1996 písemně uznala svůj závazek vůči žalobkyni podle § 323 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) ve výši 136 971,20 KS, ale žalobkyně neprokázala prodlení žalované s placením před 28. 8. 1996, neboť nedoložila, kdy žalované zboží dodala, a že tak učinila na základě smluvního vztahu a kdy vlastně vzniklo právo na zaplacení kupní ceny. Tím se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který z provedeného dokazování dovodil, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neprokázala-li, že by mezi jejím právním předchůdcem a žalovanou existovala kupní smlouva v ústní formě, jejíž předmětem bylo dodání zboží žalované, a smluvní vztah nebyl založen ani smlouvou ze dne 11. 2. 1992, postupem podle § 64 obch. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2000, neboť se v daném případě nejednalo o závazek, který by souvisel se vznikem společnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu, a proto je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, jímž potvrdil závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 126 340,14 Kč, neboť je přesvědčena, že unesla důkazní břemeno ohledně existence smluvního vztahu mezi účastníky, resp. mezi jejím právním předchůdcem a žalovanou tím, že předložila k důkazu tři faktury, pro jejichž prodlení se zaplacením se domáhá úhrady úroku z prodlení, když má zároveň za to, že obsah smluvního závazku mezi účastníky byl vymezen ústní kupní smlouvou a právě předmětné faktury měly být písemným potvrzením – dohodou o sjednaném množství a druhu zboží, určením ceny a lhůty její splatnosti. Domnívá se, že předmětné faktury obsahovaly všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy ve smyslu § 409 obch. zák. a žalovaná částečným plněním na úhradu dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. a rovněž písemným uznáním dluhu ze dne 28. 8. 1996 uznala nejen existenci faktur, jejich doručení a evidenci ve svém účetnictví, ale i existenci kupní smlouvy a dodání smluveného zboží. Je přesvědčena, že žalované proto vznikl závazek k úhradě kupní ceny dodaného zboží podle § 450 odst. 1 obch. zák. splatné ve lhůtě splatnosti jednotlivých faktur. Protože se žalovaná nezaplacením ve lhůtě splatnosti dostala do prodlení, domnívá se, že se oprávněně domáhá přiznání úroků z prodlení ve výši podle § 369 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 502 obch. zák. Namítá, že oba soudy nerespektovaly ustanovení § 133 o. s. ř., podle něhož skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. Zdůrazňuje, že v případě, kdy byl závazek uznán podle § 323 obch. zák. soud nemůže své zamítavé rozhodnutí opřít o zpochybnění existence právního vztahu, nýbrž musí vycházet z toho, zda byla v řízení vyvrácena domněnka existence závazku a v návaznosti na to prodlení žalované. V tomto směru je tedy přesvědčena, že řízení trpí vadou, proto navrhla, aby z tohoto důvodu a zároveň z důvodu nesprávného právního posouzení, bylo napadené rozhodnutí odvolacího sodu zrušeno a vráceno tomuto soudu k dalšímu řízení.